Jičín v 2. pol. 18. století
Města a společnost 2. poloviny 18. století
Druhá polovina 18. století je v českých zemích dobou osvícenského absolutismu. Je to doba změn a proměn, a to jak ve správě, tak ve společnosti. Nejprestižnější vrstvou společnosti formálně zůstávala šlechta, ale v běžném životě počíná majetek hrát větší roli než stav a životní styl společnosti začne postupně určovat měšťanstvo.
Příslušnost k měšťanskému stavu byla dána povoláním otce či manžela, výší majetku, rodinnou tradicí apod. K měšťanskému stavu se počítali zpravidla lidé osobně nezávislí, platící daně nebo zastávající nějaký úřad. Na pomyslném nejnižším stupínku měšťanské společnosti stáli chudí řemeslníci nebo obchodníci, učitelé na nižších školách a níže postavení úředníci. Mezi střední stav patřili řemeslničtí mistři a majitelé větších obchodů, lékaři a vyšší úředníci. Nejvyšší příčku pak obsadili majitelé domů a nemovitostí a úspěšní a bohatí podnikatelé a právníci.1) Svoje přesné místo v měšťanské společnosti měla každá profese, každé zaměstnání a kromě výše majetku určovala místo ve společnosti i celková váženost dané osoby. Cílem pro mnohé úspěšné příslušníky měšťanské společnosti se pak stala nobilitace mezi nižší šlechtu.
Městy byly osady o více jak 2000 tisících obyvatelích a v roce 1830, tedy v první polovině následujícího století, žila v těchto sídlech dvanáctina populace. Tradičně největším městem v českých zemích byla Praha, následována Brnem, mezi velká města patřil např. Liberec, Olomouc, Jihlava, Plzeň nebo České Budějovice a Hradec Králové. 18. Století, zejména jeho konec, je charakterizováno populačním růstem. Počet obyvatel Čech je k roku 1702 odhadován na 1 580 000 až 1 800 000, kdežto tereziánská konskripce z let 1770-71 uvádí pro Čechy 2 580 000 obyvatel, pro Moravu a Slezsko pak 1 570 000, celkově 4 150 000 obyvatel a v roce 1805 žilo v českých zemích již 5 057 000 lidí.2) Kromě populačního růstu je pro tuto dobu charakteristická i velká nerovnoměrnost hustoty zalidnění jednotlivých regionů. K nejhustěji zalidněným oblastem patřily řemeslně rozvinuté horské a podhorské oblasti na severu a severovýchodě Čech, hustota zalidnění se zde pohybovala na přelomu 18. a 19. století kolem 82 osob na km2. V jižních a středních Čechách a na střední Moravě, tedy v zemědělských oblastech byla hustota zalidnění 40 až 50 obyvatel na km2.3) I zmiňovaný populační růst byl větší v řemeslně vyspělejších podhorských a horských oblastech nežli v krajích kde výrazně převyšovalo zemědělství. Růst populace byl také několikrát přerušen populační katastrofou. Většinou to bývaly a byly epidemie, od poloviny 18. století však výkon ekonomiky, zejména zemědělství, nestačil držet krok s růstem populace. A tak například za hladomoru a s ním jdoucími problémy v letech 1771-72 zemřelo v českých zemích na
500 000 obyvatel, tj. zhruba 12 % populace.4)
Reforma řízení měst za vlády Marie Terezie a Josefa II.
Zásahy do řízení měst, které byly v této době prováděny, měly zejména následující cíle:
- zajistit státní dohled nad městy,
- zprofesionalizovat řízení měst,
- zvýšit autonomii poddanských měst,
- zredukovat městské soudnictví.5)
Dohled státu nad všemi městy měl od roku 1752 královský podkomoří a krajský hejtman kraje, v němž se město nacházelo. Zkvalitnění řízení měst měla pomoci byrokratizace městských rad. Objevují se zkoušení radní a zkoušení purkmistři, kteří své zkoušky vykonávaly u Apelačního soudu v Praze. K radikální změně v řízení měst došlo za panování Josefa II. Města byla místo dosavadního členění na města královská, poddanská apod. rozdělena do tří kategorií, a to podle současného stavu, zejména velikosti a ekonomického potenciálu města.
Do první kategorie patřila města s plným magistrátem, který se skládal z politického, civilního a trestního senátu a při magistrátě pracovalo alespoň šest zkoušených radních a zkoušený purkmistr. Ti dostávali za své povinnosti mzdu. Vedle zkoušených radních byli voleni i radní nezkoušení, ti však měli v určitých případech pouze hlas poradní a svou funkci vykonávali bezplatně.
Do druhé kategorie pak patřila města s neúplným magistrátem. Při těchto magistrátech pracovalo tři až šest zkoušených radních, a tak neměly obsazeny všechny senáty. Vedle těchto zkoušených radních fungovala rovněž stará městská rada. O skutečnou správu města se ale starali placení státní úředníci, syndik a kancelista.
Do třetí kategorie patřila města bez magistrátu. Město řídil pouze purkmistr a dva starší jako zástupci obyvatel města. Museli se ovšem obracet v závažnějších věcech na magistrát nejbližšího města nebo na odpovídající úřad panství.
Reformováno bylo taktéž městské soudnictví. V Čechách došlo roku 1765 k redukci soudů, jež mohly vynášet absolutní trest. Zatímco dříve jich bylo 365, nyní pouze 29. Jedním z měst, které si i nadále podrželo hrdelní soudnictví byl Jičín. Postup výkonu soudních pravomocí byl upraven vydáním tereziánského trestního zákoníku, tortura pak byla při výsleších zakázána roku 1776.
Jičín
Město Jičín se nachází v úrodné krajině na předělu středních a východních Čech při řece Cidlině, ta zde však ještě připomíná spíše potok a město leží asi 10 až 15 metrů nad touto řekou. K lokaci Jičína došlo přenesením ze Starého Místa. Kdy k lokaci přesně došlo ani kdo ji provedl se přesně neví. Vzhledem k rozsáhlosti lokace se ale soudí, že město vzniklo lokací královskou. Každopádně je město doloženo k roku 1304, kdy král Václav II. odebral Lévovi z Konecchlumí hrad Bradu i s městem Jičínem se 100 lány (in castro Brada et civitate Gyczyn).6)
Jičín v 2. polovině 18. století
Na počátku 18. století, roku 1713, měl Jičín 1400 obyvatel, v roce 1843 pak obývalo město 4319 lidí. Město Jičín se skládalo z vlastního Starého města, z Nového města, z Valdického předměstí, z Holínského předměstí, z Pražského předměstí a z Židovské čtvrti. Zhruba do poloviny 18. století byly Čechy rozděleny na 12 krajů, přičemž Jičín spadal do kraje hradeckého. Roku 1751 pak došlo k reorganizaci krajské správy a Čechy byly nově rozděleny do 16 krajů a Jičín patří k nově ustanovenému kraji bydžovskému, jehož sídlem se později stane. Vrchností města Jičína byl od roku 1710 po celé 18. století rod Trauttmansdorffů, přičemž jičínští měly se svou vrchností spory. Stálý a dlouhý spor vedlo město ohledně nuceného odebírání piva z vrchnostenského pivovaru v Dřevěnici, tento spor ustal až roku 1848. Jiným dokladem sporů mezi měšťany a vrchností je listina
z 22. prosince 1774 kterou František Norbert z Trauttmansdorffu přísně kárá magistrát a měšťanstvo jičínské pro dluhy nebo spor města Jičína s vrchností Trauttmansdorffskou o placení dávek z let 1793-1794.
Jak vypadal Jičín v druhé polovině 18. století můžeme vidět na kresbě Josefa Sikory, jičínského stavitele a kameníka. Ta zobrazuje celé město i s předměstími. Jaroslav Wagner popsal podle této kresby tehdejší Jičín následovně. Středem kresby je Staroměstské náměstí s mariánskou statuí a třemi kašnami, zámek má podobu dvoupatrové budovy se třemi nádvořími a třemi arkýřovými věžemi v průčelí, domy jsou jednopatrové se štíty a podloubími. Věžemi jsou zdůrazněny pouze veřejné budovy, radnice čp. 38 v severozápadním rohu náměstí, budova semináře a dům hejtmana čp. 10. Na Novém Městě je dominující stavbou kostel Panny Marie de Sale. Domy Novoměstského náměstí, na západní straně s podloubími, obklopují podélný prostor, v jehož středu stojí boží muka. Pohled na Jičín je kreslen z návrší severozápadně od města a čtvrť Nové město je v kresbě otočena o devadesát stupňů.7)
"Na tomto místě má být ona zmiňovaná kresba Josefa Sikory. Pokusím se ji naskenovat a vložit ji sem."
Katastrofa postihla Jičín v roce 1767 kdy město zachvátil rozsáhlý požár. Tehdy shořelo přes 105 domů na Starém Městě, zámek, děkanství, věž kostela sv. Ignáce, kaple sv. Jana Křtitele na Koštofránku a střecha Valdické brány. Město tedy značně utrpělo a dostalo se do finančních potíží, což dokladuje například listina z 23. září 1769. V té jičínští žádají vrchnost za pomoc při svých peněžních nesnázích. Další požáry potkaly město ještě v letech 1768, 1778 a 1788.
Po velkém požáru z roku 1767 postupně začala obnova a přestavba města v pozdně barokním a klasicistním slohu, na které se podíleli zejména stavitelé Josef Thoma a Josef Sikora a původem pražský architekt Filip Heger. Oprava jičínského zámku počala patrně roku 1768 a dokončena byla v roce 1775. Mimo měšťanských domů byl obnoven také letohrádek s lodžií, věž jezuitského kostela sv. Ignáce (1778) a Valdická brána (1769). Ta byla navíc zvýšena o jedno, čtvrté, ochozové patro, kde byl byt hlásného. Obnovou a přestavbou prošel také poškozený kostel sv. Jakuba Většího. Mimo tento kostel stály v 2. polovině 18. století v Jičíně ještě kostel Marie de Sale, kostel Jana Křtitele pod Koštofrankem a kostel sv. Ignáce.
Posledně jmenovaný kostel patřil řádu jezuitů, jenž nabyl ve městě od dob Valdštejnových rozsáhlý komplex, mimo jiné gymnázium a seminář. V roce 1773 však došlo ke zrušení tohoto řádu. Správa gymnázia i semináře byla ještě několik let ponechána v rukou bývalých jezuitů, ale roku 1777 bylo nejprve uzavřeno gymnázium a posléze následující rok i seminář. Současně v této době zanikla i čtyři náboženská bratrstva a kartuziánský klášter. Z budovy bývalého gymnázia se zakrátko stala městská škola a seminář s nemocnicí byl vydražen. Po dražbě byla budova semináře rozdělena na tři části. Jižní zakoupil Jan Myka, střední část jičínský primátor Josef Novoveský a severní část ředitel panství Filip Kroužilka. Nemocnici pak zakoupil Antonín Dyttrich. Vzhledem ke zrušení jezuitského řádu mohlo město nabýt zpět majetek, který vlastnilo před příchodem jezuitů. Tak 18. října 1776 při rozprodávání bývalého jezuitského statku Miličeves zakoupilo město zpět rybníky Kocandu, Váchu, Hluboký, Mazánek, Strach a Hrůzu které vlastnilo před zřízením jesuitské koleje.
Události okolo selských bouří, které propukly roku 1775 v podkrkonoší se dotkly i města Jičína. Vyžádané zrušení roboty bylo vystrašenou vrchností potvrzeno.
Významným se pro Jičín stává rok 1784 kdy se město stává sídlem krajského úřadu kraje bydžovského. A to ačkoli má v této době (roku 1781) jen 295 domů. Z toho na Starém městě 91 domů, na Valdickém předměstí 30 domů, na Holínském předměstí 61 domů, na Pražském předměstí 22 domů, na Novém městě 80 domů a v Židovské čtvrti 11 (XI) domů. V druhé polovině 18. století a na přelomu 18. a 19. století byl tedy Jičín sídlem zeměpanských úřadů a vojenské posádky a měl mít německý ráz, národní hnutí se města týkalo až od 20. let
19. století.
V čele městské samosprávy stála městská rada s 12 konšely, přičemž každý měšťan mohl u vrchnosti žádat o uprázdněné místo. Pakliže se nikdo na uprázdněné místo nepřihlásil, tak vyzvala vrchnost magistrát, aby navrhl několik kandidátů, z nichž pak vybrala. Městská rada byla obnovována každoročně, stávalo se ale že úřad byl ponechán po několik let a jednotlivá uprázdněná místa byla doplňována.
První z volených radních se nazýval primátor a jeho hlas míval největší váhu, ovšem pravomoci měli všichni konšelé stejné. V purkmistrovském úřadě se střídali po čtyřech týdnech, přičemž primátor úřadoval jako první, ostatní konšelé ho následovali v pořadí v jakém byli voleni. Za vykonávání purkmistrovského úřadu dostávali konšelé plat, jinak vykonávali své povinnosti bezplatně.
Do 2. poloviny 18. století spadají ještě dvě listiny, které se významně týkají správy města, respektive jeho privilegií. První je listina z 8. ledna 1783 kterou Josef II. potvrzuje jičínským privilegia na roční a týdenní trhy a druhou je listina z 21. listopadu 1794 ve které František II. taktéž potvrzuje privilegia a některá pak pozměňuje.
Poznámky
1) LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznová 1792 - 1848, Libri, 1999, s. 255
2) PURŠ, Jaroslav, KROPILÁK, Miroslav: Přehled dějin Československa I/2, Academia, 1982, s. 347
3) LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznová 1792 - 1848, Libri, 1999, s. 245
4) PURŠ, Jaroslav, KROPILÁK, Miroslav: Přehled dějin Československa I/2, Academia, 1982, s. 347
5) CHARBUSKÝ, Miloš: Řízení měst v historickém vývoji, Univerzita Pardubice, 1996, s.39
6) KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku - 2. díl : H-Kole, Libri, 1997, s. 641-657
7) WAGNER, Jaroslav: Jičín, Odeon, s. 82-83
Použitá literatura a materiály
KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku - 2. díl : H-Kole, Libri, 1997
LNĚNIČKOVÁ, Jitka: České země v době předbřeznová 1792 - 1848, Libri, 1999
PURŠ, Jaroslav, KROPILÁK, Miroslav: Přehled dějin Československa I/2, Academia, 1982
WAGNER, Jaroslav: Jičín, Odeon, 1979
BÍLKOVI, Eva, Karol: Jičín, Pressfoto, 1988
CHARBUSKÝ, Miloš: Řízení měst v historickém vývoji, Univerzita Pardubice, 1996
Státní okresní archiv Jičín, fond Městský úřad v Jičíně 1361-1949, inventář archivního fondu
IIS - Imrahilovi integrované stránky (2006) - Jilocasinské stránky (grafika Arassi,Ivris) | | |
