Územní expanze Nizozemí v 17. - 19. století

Holanďané podobně jako další evropské koloniální mocnosti vykonávali svou koloniální politiku zejména skrze Východoindickou a Západoindickou společnost. Východoindická společnost vnikla sloučením menších společností roku 1602 a v jejím čele stálo 60 ředitelů a výkonná rada o 17 členech, tuto společnost pak skutečně ovládali velcí amsterodamští kupci. Východoindická společnost měla monopol na obchod v Tichém a Indickém oceánu, směla uzavírat smlouvy s jinými státy, vydržovala vlastní vojsko, loďstvo a směla razit vlastní minci, a tak se skutečně jednalo o jakýsi stát ve státě.

Východoindická společnost byla zprvu spojencem feudálních vládců indonéských státečků a snažila se upevnit vliv v oblasti. Pod záminkou ochrany spojenců vybudovala zprvu systém opevnění v oblasti Moluckých ostrovů (Amboina) a ostrovů v Bandském moři a vytlačila odtud Portugalce. Jak slábl vliv Portugalska v oblasti, vzrůstalo soutěžení mezi Holandskem a Anglií.

Na potíže narazili Holanďané ve chvíli, kdy se pokoušeli upevnit na Jávě. Na tomto ostrově existovaly dva relativně silné státní celky, Bantam a Mataram, a jejich panovníci odmítali Holanďanům povolovat usazení a budování opevněných faktorií na svém území na Jávě. Holanďanům se ale povedlo slibováním získat pro spolupráci jednoho z vazalů Bantamu, Jakartské knížectví, a tak se uchytili na Jávě. Bantam se za anglické podpory pokusil Holanďany vyhnat, to se ale nepovedlo. Holanďanům pomohlo loďstvo které dorazilo z Moluk a spory uvnitř Bantamu. Holanďané tak na rozvalinách jakartské pevnosti vybudovali první kolonii na Jávě a nazvali ji Batávie. Ta se pomalu rozrůstala a měnila v město a stala se opěrným bodem Holanďanů v oblasti.

Konflikty s tamními indonéskými státy ale trvaly poměrně dlouhou dobu a Holanďanům se povedlo tuto oblast zcela podrobit až v 2. polovině 17. století.

Strategicky důležité pro další plány v indonéské oblasti bylo dobití Malakky na Portugalcích roku 1641. Odtud se totiž kontrolovaly cesty Malackým průlivem. Holanďané se obecně snažili vybudovat řetěz opěrných míst na cestě do Indonésie. Roku 1652 tak bylo z pověření Východoindické společnosti vybudováno na mysu Dobré naděje Kapské město. Odtud pak začali Burové, což byli zejména holandští, francouzští a němečtí protestanti, kolonizovat jih Afriky. Roku 1658 pak Holanďané získali na Portugalsku ostrov Cejlon.

V následujících 25 letech se pak Holanďanům podařilo získat celou oblast Indonésie pod kontrolu. Prvním silnějším státním útvarem, který si podrobili, bylo knížectví Goa na ostrově Celebes roku 1667. Poté ovládli roku 1681 Mataram a 1683 Bantam na Jávě. V polovině 17. století byla pozice Nizozemí jako koloniální mocnosti nejsilnější, v pozdějším období se již víceméně soustředilo na udržení získaných území. V 18. století pak Holanďané ztratili po válkách s Anglií a Francií některá svá území v Africe a Asii. Roku 1795 na nich Britové získali Kapské město, Cejlon a Malakku. Ostatní indonéské oblasti si však udrželi i po 19. století.

Na východě již Holanďané tak úspěšní nebyli. V Severní Americe vybudovali roku 1612 osadu Nový Amsterdam na řece Hudsonu a v následujících několika desetiletích kontrolovali oblast okolí řeky Hudsonu a obchodovali s Irokézi (kožešiny). Roku 1664 ale Nový Amsterdam přešel do rukou Britů a ti tuto kolonii přejmenovali na Nový York. Poněkud úspěšnější byli na jihu amerického kontinentu. V 17. století se uchytili spolu s Francouzy a Brity v Guayaně, kde vyrostla kolonie Surinam, kterou pak drželi i po celé 18. a 19. stol.