O jedné knize

Richard Van Dülmen

Kultura a každodenní život v raném novověku (16. - 18. století) 1. díl - Dům a jeho lidé

Richard Van Dülmen - narodil se roku 1937, profesor university v Saarbrückenu, zabývá se především dějinami každodenního života a historickou antropologií.

Kniha s podtitulem Dům a jeho lidé je 1. dílem trilogie o kultuře a každodenním životě 16. až 18. století ve střední Evropě. Všímá si běžného života ve spojení s domem u všech vrstev společnosti, od šlechty přes města až po vesnici. Přičemž dům byl podle autora základní jednotkou tehdejší společnosti, nikoli rodina. Rodina tak jak ji chápeme dnes vznikla až později.

Kniha je rozdělena do 5 kapitol. 1. kapitola se jmenuje DŮM A RODINA a všímá si fungování světa v domě, domácnosti, rodiny, bydlení, jídla a oblékání. Dům stál zřídkakdy osamoceně a většinou se v něm prolínal prostor k bydlení s prostorem k práci. U sedláků tak dům zahrnoval stáje a chlévy, u řemeslníků k němu patřily dílny se zařízením, u kupců krám, sýpky a sklad se zbožím, u šlechty hospodářské budovy. Pod pojem dům však nepatří jen stavení, ale také společenství všech osob, které žili pod střechou onoho domu a podléhali svrchované pravomoci pána domu. K tomuto společenství tak patřil pán domu se ženou, vlastní, nevlastní i nemanželské děti, příbuzní, podruzi, čeledínové a děvečky. Pán domu pak měl zvláštní postavení svrchovaného vládce v domě, byl majitelem domu a "zaměstnavatelem" a veškeré dění v domě podléhalo jemu. Na společenské úrovni byl však kontrolován sousedy a vrchností. Dům jako místo k bydlení prošel v období raného novověku také změnami, zejména stavebními. Ve větší míře se začalo užívat kamene místo dřeva. Když už nebyl kámen užit ke stavbě celé budovy, tak alespoň na stavbu základů a přízemí. Také se začínala přistavovat patra. K nejvýraznější proměně dochází u šlechty, kde se místo hradů začínají stavět zámky. Stejně jako oblečení se i jídlo stalo výrazem kvality života, i když dosyta se najíst nebylo v raném novověku samozřejmostí. Pro zajímavost jaké jídlo jedlo služebnictvo na statku nedaleko Mnichova v roce 1618.

Ve čtvrtek se podávalo: Ráno pšeničná kaše a oukrop. V poledne zelí, hrách, koláče a pletenky. Večer zelí, vařená řepa, mléko.

V pátek se podávalo: Ráno pšeničná kaše, polévka z kyselého mléka. V poledne zelí, chleba, ovocná kaše s pečivem. Večer zelí, kroupy, mléko.

2. kapitola se jmenuje DĚTSTVÍ A MLÁDÍ a autor se v ní zabývá porodem, úmrtností dětí, jejich výchovou a dětstvím obecně. Pokud se v 16. a 17. století mluví o dětech, myslí se jimi především děti ve věku do 10 let. Přesná, věkem omezená hranice však neexistovala. Rozhodujícím bylo, že se děti neúčastnili pracovního procesu a z hlediska církve nebo před soudem neměli úplnou odpovědnost. Narození dítěte představovalo pro dům vždy událost, ačkoli byl porod na druhou stranu očekáván s obavami, protože se vědělo, že porod představuje pro matku i dítě smrtelné ohrožení. Přežití pak bylo považováno za boží dar.

3. kapitola se zabývá SŇATKEM A MANŽELSTVÍM. Ještě v 16. a 17. století spočívalo uzavření manželství ve složení manželského slibu před svědky, v 18. století byla už právoplatnost manželství vázána výhradně na církevní obřad. Uzavření každého manželství v době raného novověku předcházely námluvy probíhající podle rituálu, který musel být dodržen. Iniciativa k uzavření sňatku vycházela většinou ze strany muže, respektive jeho rodiny. Domlouvání svatby však přicházelo v úvahu teprve tehdy, když muž dosáhl potřebného věku a když se uvolnilo místo na statku či v živnosti, nebo když nuž zastával nějaký veřejný úřad, čímž byly vytvořeny ekonomické předpoklady pro vznik vlastní domácnosti. Stará praxe pak uváděla, že svatba byla záležitostí mezi dvěma rodinami, respektive mezi dvěma pány domu a byla nakonec domlouvána jako každý jiný obchod. V 16. a 17. století stále převládalo, že nevěstu pro syna hledali rodiče. Rozhodnout se však muselo dítě samo, protože již v 16. století bylo platné pouze takové manželství, které bylo uzavřeno dobrovolně, což však nevylučovalo nátlak rodičů. Manželství pak bylo v raném novověku jedinou legitimní formou soužití obou pohlaví, která byla všemi uznávána a garantována. Sňatek však nebyl jen individuálním cílem každého člověka, nýbrž i nezbytným předpokladem k tomu, aby vůbec mohl hrát ve stavovské společnosti nějakou roli. Zůstat svobodným bylo ctihodné pouze tehdy, pokud to bylo spojeno se vstupem do kláštera nebo s převzetím nějakého duchovního úřadu.

4. kapitola s názvem STÁŘÍ A SMRT se zabývá stářím, zabezpečením ve stáří, průměrnou délkou života a příčinami smrti. Stejně jako nebyla přesně určena hranice mezi dětstvím a dospělostí nebyla určena ani hranice mezi produktivním věkem a stářím. Starý byl ten, kdo se tak cítil a zároveň vykazoval typické vnější znaky stáří jako šedivé vlasy, shrbený postoj a tělesnou sešlost, kvůli níž už nemůže pracovat. Není pravdou, že v raném novověku bylo stáří ceněno a byly mu připisovány atributy jako zralost nebo moudrost. Pokud se člověk stáří vůbec dočkal, neměl nárok na žádné zvláštní postavení. Se stářím se spojovala slabost a neduživost. Současná naděje na dožití se vysokého věku (něco přes 70 let) platí pro všechny lidi, ještě v 18. století se průměrného věku 27 - 28 let dožívalo jen kolem 30 - 40 % populace. Věk, který je podle našich měřítek vysoký, byl skutečnou vyjímkou. Také vztah k smrti a umírání byl v raně novověké společnosti podstatně jiný než dnes. Lidé se s smrtí běžně setkávali v každodenním životě a smrt pro ně, vzhledem k tomu že byla začleněna do náboženství, neznamenala žádný absolutní konec.

Poslední, krátká, 5. kapitola pojednává o VZNIKu MĚŠŤANSKÉ RODINY. V průběhu a zejména ke konci 18. století došlo ke změnám v chápání rodiny a ke změně ideálu rodiny. Velkou měrou se na tom podílel fakt, že docházelo k oddělení domova jako místa bydlení od pracoviště jako zdroje živobytí. Osvícenství také nahradilo vědomí předurčenosti a stavovské zařazení důrazem na vlastní rozum a sebeurčení člověka a v rodinném životě spatřovalo uskutečnění přirozeného principu života. Stále více se také oddělovala soukromá sféra života od veřejné a rodinnému životu byl vtisknut čistě soukromý charakter.

Kniha Richarda Van Dülmena Kultura a každodenní život v raném novověku vyšla v roce 1999 v nakladatelství ARGO v edici každodenní život. Kniha má 338 stránek a poměrně dobře se mi četla. Přesto nechybí množství dobových vyobrazení (různé obrazy a rytiny), citace a příklady z pramenů, ani různé grafy a tabulky. Nechybí ani poznámkový aparát, stejně jako seznam použité literatury a pramenů.