Anglicko - francouzské soupeření 1337 až 1346
- úryvek ze stoleté války

Po smrti Karla IV. Sličného, který zemřel bez syna nebo bratra, tj. bez dědice, roku 1328 se anglicko - francouzské soupeření opět přiostřilo. Na trůn si nároky činili tři muži. Prvním byl anglický panovník Eduard III., který byl synem Isabely Francouzské a vnukem Filipa IV. Sličného (1285-1314), druhým pak byl Filip z Evreux, manžel Jany Navarrské a zeť Ludvíka X. Hašteřivého (1314-1316), třetím pak Filip z Valois, vnuk Filipa III. Smělého (1270-1285) a právě tento Filip z Valois, třebaže byl jen vlastním bratrancem zesnulého krále tento spor "vyhrál". Generální stavy aby zdůvodnily svou volbu se odvolaly na starý zákon sálských Franků podle kterého ženy nesměli usednout na trůn a ani nemohly přenést nástupnictví. Sálský zákoník byl ale patrně jen záminkou a důležité bylo, aby se králem stal Francouz. Tak nastoupila na francouzský trůn dynastie Valois.

Důvody, proč vypukla 100-letá válka se uvádějí tyto. Eduard III. chtěl získat francouzskou korunu a naopak nový francouzský panovník Filip, se snažil plně ovládnout území ovládané francouzsky mluvícím obyvatelstvem. Dalším "problémem" v anglo - francouzském soupeření byly Flandry. Anglie produkovala vlnu a ve Flandrech tkali sukno, obě tyto země žili tedy v jakési symbióze. Francie podporovala ve Flandrech hraběte Ludvíka z Nevers, měšťanstvo naopak z pochopitelných důvodů stranilo Anglii. Nakonec Francie měla také jistý vliv ve Skotsku a podporovala Skoty v jejich válkách s Anglií.

Roku 1337 ukončil Eduard III. své vojenské přípravy a popřel legitimitu Filipa IV. a vyslovil nárok na francouzský trůn. Tady jen poznamenám, že Eduard III. v minulosti složil Filipovi VI. manskou přísahu kterou pak v roce 1331 potvrdil královským patentem. Ve svém znaku také anglický král Eduard III. spojil anglické levharty s francouzskými liliemi, což učinil na radu vůdce kupců z Gentu (Gent je významné město ve Flandrech) Jakoba Artevelda. Gentští kupci byli totiž ohledně války s francouzským králem, jež byl jejich lením pánem, na pochybách, poněvadž se zavázali, že při takovémto vypovězení lenní poslušnosti zaplatí papeži 2 miliony florentských dukátů. Eduard III. tedy ke svému erbu připojil erb Francie a ten, kdo by se pak stal skutečným francouzským králem, jemuž přísahali věrnost, by byl spojencem Vlámů, a nikoli jejich nepřítelem. Nakonec již jen dolní sněmovna shromážděná okolo kancléře sedícího na pytli s vlnou ochotně odsouhlasila potřebnou armádu, tato válka totiž byla v Anglii populární. Francie byla bohatým krajem a ten slibuje zajímavou kořist.

Patrně jako reakci na chování Eduarda III. vyhlásil francouzský král Filip VI. zabavení anglických lén jižně od řeky Loiry a vtrhl do nich. V odpověď poslal Eduard III. nájezdné skupiny do severní a severovýchodní Francie z Anglie a Flander. Rozhodující akce byla ale jen jedna. 24. června 1340 se střetl Eduard s anglickým loďstvem čítajícím asi 150 lodí s francouzským loďstvem 190 lodí u vstupu do přístavu Sluys. Potopeno nebo zajato bylo 166 francouzských lodí. Po tomto úspěchu se Eduard vylodil a obléhal Tournai, ale byl nucen od tohoto obléhání později ustoupit a uzavřel s Filipem příměří.

Francouzské vojsko pod vedením Filipova syna, vévody Jana Normanského pak v roce 1346 vpadlo do Gaskoňska a bylo zastaveno úpornou obranou hradu Aiguillon na soutoku řek Lot a Garrone. Eduard se o tomto dozvěděl a vyplul z Portsmouthu v jižní Anglii do Francie, aby uvolnil tlak na Gaskoňsko a pomohl spojencům ve Flandrech a v Bretani. Podle literatury Eduardovo vojsko čítalo 3 000 těžkých jezdců, 10 000 anglických lučištníků a 4 000 mužů lehké velšské pěchoty (asi polovina byli lučištníci). Dalších 3 000 mužů byli svobodní sedláci a poddaní rytířů, ti sloužili jako lehká jízda určená pro průzkum, krytí ale také i pro boj. Byli to zkušení vojáci, veteráni ze skotských válek. Tito muži sice byli zavázáni králi prostřednictvím jeho vazalů, avšak byli to placení vojáci. Pravděpodobně to bylo nejlépe organizované a vycvičené vojsko Evropy té doby.

Eduard se vylodil v La Hogue nedaleko Cherbourgu a to pravděpodobně 12. července 1346. Eduard se pak vydal do vnitrozemí přez Carentan a ST. Lo (18. červenec) a 27. července dobyl Caen. Vojsko pak pochodovalo směrem k Seině a cestou drancovalo. Eduard se v tuto dobu dozvěděl, že Jan Normanský zanechal obléhání Aiguillonu a opouští Gaskoňsko a směřuje na sever a francouzský král Filip zároveň shromažduje velké vojsko u Paříže. Eduard se proto z důvodu případné volné ústupové cesty do Flander rozhodl postupovat na sever od Seiny. Poblíž Rouenu ale zjistil, že všechny mosty přes Seinu, vyjma mostu v silně bráněném Rouenu, byly zničeny. Eduard se tehdy rozhodl zrychlit tempo a postupovat proti proudu Seiny směrem k Paříži a naleznout přechod přez tuto řeku. Měl štěstí a v Poissy, které je jen několik mil od Paříže, nalezl most, který se dal opravit. 16. srpna pak Angličané překročili řeku za nepochopitelné nečinnosti Filipa a Francouzů, kteří byli v St. Denis.

Filipovo vojsko se tak dalo do pohybu až tehdy, když už bylo pozdě na to, aby mohlo zaútočit na Angličany po obou stranách řeky. Anglické vojsko se však stále ještě bálo, že by mohlo být odříznuto, a tak se rychle přesunovalo na sever. Pronásledující Francouzi byli asi o den pozadu za Angličany. Tak Eduard dospěl se svým vojskem 22. srpna k řece Sommě, aby zde zjistil, že také mosty na této řece byly (opět vyjma těch, které byly v opevněných městech) zničeny. Angličtí zvědové nakonec objevili brod nedaleko ústí řeky, řeka se však dala překročit jen tehdy, nebyl-li příliv. Angličané si pak přes slabý odpor prorazili cestu k tomuto brodu a 24. srpna jej překročili, přičemž Francouzi se objevili na jižním břehu Semmy jen chvíli po tom, co ho opustil poslední anglický voják. Po překročení poslední velké překážky pro další ústup do Flander se Eduard rozhodl bojovat a pro střetnutí si zvolil bitevní pole několik mil dále na sever nedaleko vesnice Crécy-en-Ponthieu. To se psal 25. srpen 1346. Utábořil se tak, že měl z mírného svahu výhled na cestu po které museli Francouzi přijít.

Anglický král Eduard III. pak večer uspořádal hostinu pro své přední šlechtice a poté se modlil a prosil boha aby vyšel z následujícího boje se ctí. Ač na lůžko ulehl až kolem půlnoci, vstal prý 26. srpna 1346 brzy z rána a odebral se na mši, ke zpovědi a svatému přijímání. Do boje tak šel očištěn od hříchů a připraven zemřít, po tomto vydal taktické pokyny.

Asi 20 000 Angličanů bylo zformováno ve 3 zhruba stejně silné šiky. Pravé křídlo, nedaleko Kresčaku, bylo chráněno řekou a před vesnicí Wadicourt se nacházelo levé křídlo kryté stromy a příkopy, které zhotovila anglická pěchota. Oddílu na pravé straně velel tehdy 17-ti letý Eduard, princ Waleský, jež později proslul jako černý princ. Ten však velel formálně a skutečné velení měl veterán, královský ceremoniář Warwick. Hrabě z Arundelu a hrabě z Northamptonu veleli druhému oddílu který byl asi 290 metrů severovýchodně od prvního, Eduardova, oddílu. 3 oddíl kryl mezeru mezi oběma čelními oddíly a velel mu sám král Eduard III. Král osobně pak zaujal pozici ve větrném mlýně asi na polovině cesty mezi svým oddílem a oddílem prince Waleského odkud měl patrně náležitý rozhled.

Jádrem každého z těchto 3 oddílů byla pevná falanga z 1 000 ozbrojenců, kteří sesedli z koní, hluboká patrně 6 řad a dlouhá asi 225 metrů. Lučištníci pak byli seřazeni na vnějších křídlech každého oddílu a stupňovitě vysunuti dopředu. Před středem vojska se pak křídelní lučištníci obou čelních oddílů setkali v obráceném V, jehož špička směřovala k nepříteli. Za středem každého oddílu byla malá záloha těžkého jezdectva na koních připravená k protiútoku kdyby Francouzi prolomili čelní linie. Pěšáci pak během dne vyhloubili množství jamek jako pasti pro koně francouzského jezdectva.

Francouzi pak měly armádu čítající dohromady asi 60 000 mužů, z toho bylo přibližně 12 000 těžké jezdectvo, na 6 000 janovských žoldnéřských střelců z kuše, na 17 000 lehkých jezdců (poddaní rytířstva) a přes 25 000 rekrutů, kteří tvořili neukázněný houf táhnoucí se vzadu.

Samotná bitva je pak popisována asi takto. Francouzské vojsko roztažené v nekonečně dlouhé pochodové koloně bez jakéhokoli průzkumného oddílu, narazilo nečekaně na anglickou bitevní linii asi v 6 hodin odpoledne. Filip se snažil zastavit a soustředit. Dostal střelce z kuší do čela, ale zbrklé rytíře, plné pýchy a ignorance, nebylo možno zvládnout; tak se francouzský předvoj začal zmateně hromadit vpředu za Janovany. Přes bitevní pole se přehnal krátký liják a bouřka, takže se chůze stala kluzkou. Potom opět vysvitlo zapadající slunce. Disciplinovaní Janované, sešikovaní v pevném útvaru, přešli údolí a začali postupovat do svahu. Zastavili se asi 135 metrů a před anglickou frontou vystřelili šípy, z nichž většina nedostřelila. Postoupili dál a setkali se s deštěm na loket dlouhých anglických šípů, které dopadaly jako vánice na jejich linii.

Otřesení Janované prchali před touto ničivou střelbou. Netrpělivý francouzský předvoj nasadil koním ostruhy a přejížděl přes ně a po nich, jako mohutná, neuspořádaná lavina. Během okamžiku byl kluzký svah pokryt zvířenou masou mužů ve zbroji a koní, kteří sráželi a klopýtali přes Janovany, a na všechny padal déšť anglických šípů. Nápor útoku zanesl některé Francouze až k anglické linii, kde na několik okamžiků došlo k ostrému boji. Francouze, odražené pevnou anglickou linií, pak zahnal zpět jízdní oddíl prince Waleského.

Zcela nesmyslně se každá další složka francouzské kolony řítila do strašlivé změti a byla zachycena ničivými šípy. Eduard zřejmě provedl vynikající opatření pro zásobování šípy a po každém francouzském útoku vyběhli lučištníci rychle na pole a sbírali šípy pro opětovné použití.

Tato řež pokračovala až do noci; 15 až 16 oddělených francouzských vln se roztříštilo v onom strašlivém údolí. Potom se Francouzi vzdali. Angličané zůstali ve svých formacích až do svítání.

Na hromadách v malém údolí leželo 1 542 mrtvých pánů a rytířů, mezi nimi i Jan Lucemburský, 10 000 až 20 000 ozbrojenců, střelců z kuší a pěšáků, a tisíce koní. Francouzský král a mnozí jiní z jeho pánů a rytířů byli raněni; přesný počet není znám. Anglické ztráty byly pravděpodobně 200 padlých a raněných; mezi padlými byli 2 angličtí rytíři, 40 ozbrojenců a lučištníků a "několik tuctů" velšských pěšáků.

Eduard III. se pak vydal na sever a 4. září 1346 oblehl Calais a toto město téměř rok obléhal až ho nakonec 4. srpna 1347 dobyl. Po tomto uzavřel 28. září příměří.

"Vytaženo" a zpracováno z knih:

- A. Maurois - Dějiny Anglie,

- A. Maurois - Dějiny Francie,

- P. Čornej, I. Čornejová, P. Charvát, K. Charvátová, J. Kepartová, A. Kostlán - Dějiny evropské civilizace 1

- R. E. Dupuy a T. N. Dupuy Vojenské dějiny 1.