Přemysl Otakar I.
- zejména do Zlaté buly sicilské

Kníže a později třetí český král z dynastie Přemyslovců Přemysl Otakar I. se narodil jako nejstarší syn druhé manželky českého krále Vladislava II. Judity Durynské. Vladislav II. měl však již tři syny, Bedřicha, Svatopluka a Vojtěcha, z prvního manželství s Gertrudou Babenberskou, a tak šance malého Přemysla na panovaní nebyly z počátku velké. Čas, stejně jako místo narození Přemysla však neznáme, o tom se prameny nezmiňují. Pouze na základě nepřímých důkazů a výzkumem králových ostatků bylo jeho narození stanoveno mezi léta 1165 až 1167. Vladislav II. ještě za svého života činil kroky k tomu, aby se dalším knížetem stal jeho syn a Přemyslův bratr Bedřich. K moci se však záhy dostala soběslavská větev Přemyslovců, konkrétně syn Soběslava I., ten byl knížetem před Vladislavem II., Soběslav II. V této době přebýval Přemysl patrně u dvora císaře Fridricha I. Barbarossy a také se oženil s míšeňskou princeznou Adlétou. V roce 1187 se na knížecí stolec opět vrátil starší bratr Přemysla Bedřich a Přemysl se v této době učil "vladaření" od svého výrazně staršího bratra a stal se také markrabětem na Moravě s tím, že se staral o Olomoucko. Roku 1182 pak vypukla vzpoura a Bedřich byl nucen utéci z Čech. Novým knížetem se stal druhý z pánů na Moravě, Konrád Ota, který do té doby ovládal Brněnsko a Znojemsko. Stal se jím však jen na krátko, neboť obě strany, Bedřich i Konrád Ota, se sešly před císařským soudem a Fridrich Barbarossa rozhodl o tom, že Bedřich bude i nadále knížetem, kdežto Konrád Ota se má spokojit s Moravou. Vztahy mezi oběma těmito muži se tímto však neurovnaly, a tak se nám opět objevuje Přemysl, který vedl vojsko na Moravu proti Konrádu Otovi a byl v podstatě úspěšný. Po tomto tažení se sešel kníže Bedřich s Konrádem Otou ve středočeském Kníně a jejich vztahy se patrně urovnaly. Po smrti Bedřicha se stal, patrně na základě dohod z Knína, knížetem Konrád Ota a za jeho panování význam Přemysla patrně opět upadl, nadále se například nevyskytuje jako svědek důležitých listin a prameny o něm v tomto období opět mlčí. Konrád Ota umírá v Itálii na tažení nového císaře Jindřicha VI. a knížetem se stává bratr Soběslava II. a syn Soběslava I., Václav II.. Proti němu intrikoval pražský biskup Jindřich Břetislav a jeho zájmy se s zájmy Přemysla a jeho mladšího bratra Vladislava alespoň v tuto dobu sešly. Koncem roku 1191 pak Přemysl přešel k otevřené vzpouře, středem bojů byl Pražský hrad a Přemysl se po několika obratech dostával do obklíčení. Biskup Jindřich Břetislav se patrně proto odebral k císaři Jindřichu VI. a u něj po značném úsilí v podstatě koupil vládu v Čechách a na Moravě Přemyslovi a Vladislavovi za 6.000 hřiven s tím, že nesplatí-li je, sám se vydá do císařova zajetí. Václav utíká za hranice a je v Míšeňsku zajat švagrem Přemysla, markrabětem Albrechtem a v tamním žaláři zanedlouho zemře. Přemysl se stává knížetem Čechů, píše se rok 1192. Přemysl však odmítá uhradit oněch 6.000 hřiven a zaplete se do proticísařských intrik, a tak je na dvorském sněmu ve Wormsu v červnu 1193 císařem sesazen a za knížete je prohlášen právě biskup Jindřich Břetislav. Jindřich Břetislav tedy vtáhl do Čech a jeho vojsko se setkalo s vojskem Přemysla u Zdic, které leží nedaleko dnešního Berouna. Tady však začali velmoži a bojovníci přecházet na stranu knížete-biskupa Jindřicha Břetislava a oslabený Přemysl tak byl nucen ustoupit na Pražský hrad. Ten byl poté obléhán více jak čtyři měsíce než kapituloval, ale Přemyslovi se před touto kapitulací podařilo uniknout a pobýval v Míšeňsku. Panoval pak tedy Jindřich Břetislav, který si ponechal hodnost biskupa i knížete. Po jeho smrti zemští předáci zvolili knížetem Přemyslova mladšího bratra Vladislava, zvaného také Vladislav Jindřich, a to patrně ze strachu, že se jim bude chtít zrazený Přemysl pomstít. V listopadu 1197 pak Přemysl vtáhl s družinou do Čech, kde se k němu přidávali někteří další bojovníci. Vladislav po obdržení těchto zpráv také sebral vojsko a oba bratři se i s bojovníky setkali 6. prosince 1197. V noci požádal Vladislav Přemysla o tajnou schůzku, na které se Vladislav dohodl se starším Přemyslem a vzdal knížecí hodnosti a spokojil se s Moravou. Druhou vládu nastupoval Přemysl již ve zralém věku a početnými životními zkušenostmi. Píše se, že to byl člověk rozhodný, houževnatý i osobně statečný, současně však prchlivý a v mnohém bezohledný. Také byl prý sebevědomě přesvědčen o vlastní výjimečnosti, dané urozeným původem a těžko snášel projevy nesouhlasu. V dalších vztazích k říši dokázal Přemysl využít bojů mezi Štaufy a Welfy o vládu v říši a několikrát změnil stranu. Prováděnou politikou získal královský titul nejprve roku 1198 od římského krále Filipa poté roku 1203 od Filipova protivníka Oty IV. a roku 1204 od papeže Inocence III. Nakonec nadobro zakotvil na straně Štaufů a tehdy nově zvolený římský král Fridrich II. 26. září 1212 vystavil v Basileji Přemyslovi a jeho bratru Vladislavovi celkem tři listiny, jednou z nich byla i tzv. Zlatá bula sicilská. V domácí politice se snažil prosadit vliv kanceláře a nejvyšších úřadů, rozvíjel se horní a mincovní monopol. Také v Čechách ale došlo ke sporům mezi králem a církví. Přestože byla většina církevních hodnostářů v závislém postavení na státu, biskup Ondřej se snažil o vymanění církve ze světské moci a o reformu života kněží podle zásad IV. lateránského koncilu a k prosazení použil i uvalení interdiktu na Čechy. Nakonec byl dohodnut konkordát v němž bylo stanoveno, že na královských majetcích jmenuje faráře biskup a na šlechtických je alespoň potvrzuje. Církev měla taktéž řádně dostávat desátek. Z prvního manželství s Adlétou Míšeňskou i z druhého s Konstancií Uherskou měl Přemysl Otakar I. osm dětí. Syny Vratislava, Václava, pozdějšího krále Václava I., Vladislava a Přemysla a dcery Markétu-Dagmar, Juditu, Annu a Anežku Českou.

Některé z pramenů vztahujících se k Přemyslu Otakaru I. (podle - Josef Žemlička, Přemysl Otakar I., Praha 1990):
- Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae,
- Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila,
- Fontes rerum Bohemicarum,
- Letopisy české od roku 1196 do roku 1278.

Zpracováno podle: Josef Žemlička, Přemysl Otakar I., Praha 1990
P. Čornej, J. P. Kučera, V. Vaníček a kol., Evropa králů a císařů, Praha 1997