Láska a manželství

Pro nás je zcela samozřejmé, že s někým s vlastní vůle "chodíme", a po nějakém čase, když to uznáme za vhodné, se koná svatba. Rodiče či někdo jiný do toho nemá moc co mluvit. Hlavním důvodem manželství bývá většinou láska. Tak tomu ovšem vždy nebylo. Středověk lásku pokládal za nemoc a podíváte-li se do nějakého středověkého lékařského spisu, najdete ji tam i s radou, jak se této odporné nemoci zbavit.

Došlo i k vědecké definici: láska prý je "intenzivní touha doprovázená velkou smyslovou žádostivostí a utrpením mysli.". Příznaky jsou smutek, neustálé přechody od smíchu k pláči, vzdechy, kolísání tepu, hubnutí, žlutý obličej, propadnutí a suchost očí, trvalé chvění očních víček, atd. Obšírně se hovořilo o příčinách: přebytek šťávy, která se snaží uvolnit koitem, přílišné pozorování krásy, jež způsobuje duševní onemocnění, pochybení hodnotících schopností, takže obrazotvornost přeceňuje zásluhy milované bytosti, a pod. Pro léky se chodilo do Ovidiových Léků na lásku: aktivita, práce, lov, hry, cestování. Dále se doporučovalo víno, cesta do Paříže, kde je možno otupit se v rozkoších, očernění milované ženy pomlouvačnými řečmi, rozháraný sexuální život, a podobně. Pierre d´Espagne zase navrhoval vložit do bot zamilovaného muže výkaly jeho milé. Jakmile si je prý nazuje, láska zmizí, slibuje autor.

Láska se prý dá také vyléčit manželstvím, zní to trochu podivně, protože například pro protestanty byl dlouhou dobu sňatek z lásky dokonce těžkým hříchem.

Před samotným sňatkem byly uzavírány zásnuby. Nejprve to byla domluva otců, že se jejich děti v budoucnu vezmou. Později se při zásnubách předávají prstýnky, ale protože nebyl tento zvyk ustálený, mohl se snadno zaměnit za samotnou svatbu, protože i při ní se prstýnky předávaly. Když katolická církev převzala moc nad statutem manželství a jako hlavní důkaz sňatku vzala souhlas ženicha a nevěsty, staly se zásnuby dalším problémem často řešeným u soudů. Zásnubním aktem se stalo například napití z jedné skleničky, snědení jednoho koláče, či mládencův "příslib do budoucna". A tak se často stávalo, že dívka, ale častěji chlapec, něco takového udělal v žertu a druhý se cítil podveden a zaslal žalobu k církevnímu soudu. Ten rozhodoval poměrně jednoznačně, máte svědky, nebo je dívka těhotná - zásnuby platí a musí se konat svatba, jinak se nic nestalo. Později dostaly zásnuby oficiální podobu a staly se závaznými, konaly se v kostele a při jejich příležitosti zde také byla ohlášena svatba. Zrušení zásnub se tím stalo stejně složité jako zrušení samotného sňatku.

Ono uzavření samotného sňatku, tak aby byl nenapadnutelný a tedy z vůle jiných lidí než manželů nerozdělitelný, také nebylo jednoduché.

Dnes musí oba partneři souhlasit a musí si najít svědky, ale po celý středověk se svatební podmínky a rituály měnily. Moc nad manželstvím chtěla jak církev tak světské zákonodárství, v některých dobách mohl dokonce panovník zrušit řádně uzavřený církevní sňatek protože neodpovídal světským zákonům.

Zprvu nad manželstvím vládla světská moc, rodiče, tedy otcové, popřípadě poručníci, se domluvili a jeden z otců oba novomanžele oddal. A to ať byl kněz přítomen nebo ne, na jeho přítomnosti nezáleželo, jistě bylo lepší poskytl-li požehnání, ale na výsledku to nic neměnilo. Postupně se církev snaží více zapojit, a tak se tento obřad přesunuje před kostel a novomanželům spojuje ruce kněz, který jim posléze v kostele žehná. Ale jak tomu je ve středověku asi se vším, i tento zvyk se do rituálu manželství dostává v různých zemích (krajích) různě rychle. A tak se dostává na řadu nám dobře známe co Bůh spojil člověk nerozděluj, i když ještě samozřejmě ne v doslovné podobě. Také rozvod se dostává do rukou církevním soudům.

V dalším sporu, který se táhl celý středověk, se jedná o to, jestli si mladí lidé mohou své nastávající vybírat sami, či s nimi alespoň musí souhlasit, nebo nad nimi mají absolutní moc otcové či poručníci. Světská moc se k tomuto problému stavěla bezvýhradně a ponechávala veškerou moc starším. Až v renesanční době vyšlo několik ediktů upravujících věk, od kterého si mohou mladí lidé hledat své budoucí manžele či manželky sami. Například Jindřich II. Francouzský v roce 1557 toto právo uděluje chlapcům od 30 let a dívkám od 25.

Katolická církev, oproti protestantům, kteří stáli za rozhodováním otců, po určité době dospěla k názoru, že oba novomanželé musí souhlasit a jedině jejich svobodné "ano" může vést k řádně uzavřenému sňatku. To bylo v rozporu nejen se světským právem, ale i s tradicí dlouhou několik staletí a vedlo to především k tajným sňatkům, proti kterým to původně mělo také sloužit, a tak se toto téma dostalo i do jednání na Tridentského koncilu, konkrétně na jeho 24. zasedání roku 1563. Zde bylo přijato 12 kánonů a "dekret o sňatkové reformě" o 10-ti kapitolách. (Kánon je dogmatický zákon, vyjadřující věroučné pravdy; jeho přestoupení znamená uvržení do klatby. Naproti tomu dekret má disciplinární dopad; vypočítává pravidla, jejichž porušení přivodí těžké postihy; zanedbání těchto pravidel však v podstatě není kacířský čin.)

Oněch 12 kánonů vyvrátilo humanistické a protestantské rozpravy o manželství. Kánon 1 - posvátný charakter sňatku, k.2 - monogamie, k.3-4 - pravomoc církve stanovit překážky manželství, k.5-7 - nerozlučitelnost manželství , k. 8 možnost rozluky od stolu a od lože, k. 9 zákaz sňatků kněžích, k. 10 - nadřazenost panictví a celibátu nad manželstvím, k. 11 - liturgický kalendář sňatků, k. - 12 výlučnou kompetenci církevních soudů v manželských otázkách.

"Dekret o sňatkové reformě" se často nazývá podle prvního slova Tametsi (zatímco). V první kapitole stanoví podobu slavnostního sňatku. Dekret uvrhl do klatby všechny, kdo sňatky uzavřené bez svolení rodičů považují za neplatné. Podle koncilu je souhlas ženicha a nevěsty vlastní podstatou svátosti; není myslitelné jej podmiňovat rodičovským souhlasem. Tím však církev nesouhlasí s tajnými sňatky. I když je v principu nezakázala, zařídila to tak, aby je znemožnila v praxi. Dekret prohlásil za neplatné sňatky uzavřené v nepřítomnosti faráře z příslušné farnosti nebo jím pověřeného kněze a "dvou či tří svědků " . Kněží kteří by oddali mladé lidi z jiné farnosti, budou sesazeni. Poprvé se stanoví povinnost zapsat sňatek do matriky, která později může sloužit jako důkaz. Ženich a nevěsta se dále musejí vyzpovídat, zúčastnit se přijímání, takže jim nezbývá nežli se vzít během slavnostní mše.

Ani po samotném obřadu to neměli novomanželé jednoduché, prosazoval se názor, že by se svátost požehnání neměla poskvrnit něčím tak nízkým, jako je tělesné milování, a tak se doporučovalo, aby manželé strávili po svatbě jednu až tři noci v motlitbách než spolu stráví noc. Jsou to tzv. Tobiášovy noci. Dokonce i v manželství byl sex doporučován jen k plození dětí, při jakékoli další příležitosti se stával hříšným.

Jako první věc, kde si církev vymohla rozhodování byl rozvod. Ani dnes to není zcela jednoduchá záležitost natož to ve středověku. Rozvod byl povolen: zjistilo-li se nepovolené příbuzenství, jestliže jeden z partnerů již dříve dal slib čistoty a po určitou dobu se mohl manžel odvolat na neplodnost manželky. Jistě dali se udat i jiné důvody a zejména ve vyšších kruzích, kde byla nejčastějším důvodem rozvodu finanční či jiná politika, pro církev samozřejmě jako důvod nepřijatelná, se v rozvodových řízeních velmi pletichařilo. Po určitou dobu kdy měli jednotliví panovníci vliv na papeže či církev jako takovou se samozřejmě také v rozvodech angažovali.

Renesanční doba a vliv reformací byl samozřejmě znát i v této části života společnosti, a tak od částečného uvolnění mravů na začátku, se postupně naopak více utvrzovaly a dalo by se říci, že nástup nových církví začal boj o co "nejčistčí" společnost. Již dříve vítězil celibát nad manželstvím, ale v této době je obzvláště vyzdvihován.