Zdravotnictví (a léky) ve střední Evropě ve středověku

Lékařství na univerzitách; postavení chirurgie; veřejné zdravotnictví; mor- "černá smrt"; renesance v lékařství; poznání lidského těla; způsoby léčení nemocí a zranění.

Ve 13. a 14. století se centrem evropské nejen lékařské vzdělanosti staly univerzity. Měly 4 fakulty, mezi nimi i lékařskou. Studium na lékařské fakultě trvalo 5 let. Hlavní výplní studia byla četba starých spisů o medicíně či scholastické disputace o těchto spisech. Jednalo se většinou o vzdělání knižní, dogmatické, bez přímé zkušenosti. Na většině univerzit, kromě bolognské, byla církví ze studia lékařství vyloučena chirurgie.

Na Karlově univerzitě v Praze byli prvními učiteli medicíny od roku 1348 Mikuláš z Jevíčka a Baltazar z Toscany. Zástupci lékařů se často stávali rektory pražské univerzity, jako např. Křišťan z Prachatic nebo Jan Jesenský.

Ve většině evropských zemí se chirurgie stala záležitostí lazebníků, holičů, katů nebo potulných chirurgů (kýlořezů, kamenořezů, okulistů). Ti získávali vzdělání jako učňové v cechovním systému chirurgů. Byl přesně stanoven i způsob zkoušky, kterou učedník skládal před představiteli cechu. Změna k lepšímu ve vzdělání chirurgů nastala, když byly do latiny a ve 14. století i do národních jazyků přeloženy arabské spisy o chirurgii. První významnou evropskou učebnicí pro chirurgi byla "Chirurgia" od Rogera Frugarda z Parmy, napsaná okolo 1180.

Ve veřejném zdravotnictví středověké Evropy převládalo vedle několika výjimečně státních nařízení a opatření městské zdravotnictví, především v italských městských republikách. Vytvářela se funkce městského lékaře, který převzal odpovědnost za provádění opatření proti epidemiím. Funkci městského lékaře někdy převzala městská rada. Ta vydávala nařízení, jak se mají obyvatelé města chovat při epidemiích, předpisy o lékárnách, činnosti porodních bab, trhu potravin, čištění města atd.

Městské rady v Praze a v řadách dalších českých a moravských městech (Znojmo, Jihlava, Slavkov, Brno, Olomouc, Opava, Litomyšl, Ml. Boleslav, Jáchymov, Kutná Hora, Cheb,…) začaly na přelomu 15. a 16. století výrazněji zasahovat do budování a řízení špitálů. Ty byly předtím zakládány a spravovány výhradně mnišskými řády (špitální bratři Červeného kříže s hvězdou v Praze a na českém venkově). Roku 1503 založila pražská městská rada špitál před Poříčskou branou, roku 1505 u sv. Bartoloměje a nabyla vrchnostenského práva nad některými dříve založenými špitály.

Ve 14. století bylo v Praze 5 - 7 lékáren. V letech 1320 - 1322 vznikla lékárna v Litoměřicích, 1343 - 1344 v Brně, 1366 v Olomouci, 1383 v Litomyšli. K vytvoření husté sítě lékáren v Českých zemích došlo v období od pol. 15. století do kon. 16. století. V letech 1526 - 1620 bylo v Praze 77 lékárníků, po roce 1450 vznikly lékárny v Kutné Hoře, ve Vysokém Mýtě, v Jindřichově Hradci. V 16. století byly lékárny ve všech královských a ve většině poddanských městech (1500 Znojmo, 1508 Plzeň, 1516 Svitavy, 1520 Jáchymov, 1521 České Budějovice). Adam Zalužanský ze Zalužan vydal v Praze roku 1529 Řád apatekářský pro města pražská a celé Království české, jako odbornou a právní příručku pro kontrolu a vedení lékáren.

14. století je v lékařství spojeno se slovem MOR. S tímto pojmem byla označována různá onemocnění. společné jim bylo jen to, že se vyskytovala hromadně a měla zhoubný průběh. Ať se onemocnění projevovala jakkoliv, a měla formu epidemii, byla nazývána morem.

Epidemie moru vypukla na poč. 14. století v poušti Gobi. V roce 1346 byl mor zaznamenán v přístavu Kaffa na Krymu odkud ho janovští kupci přenesli do Janova, Pisi a Benátek. Odtud se rozšířil do Španělska a jižní Francie. Z Krymu se dále rozšířil podél pobřeží Černého moře do Cařihradu a do přední Asie a Egypta. V roce 1348 mor postihuje Anglii a Belgii. Mor proniká do střední Evropy, zvláště do Švýcarska, jižního Německa, Rakous a Uher. Odtud do českých zemí. Poté se "černá smrt" obrací na východ a v letech 1351 až 1353 se objevuje v Rusku. Praha a české země byly zpočátku nájezdům morových ran ušetřeny, avšak během celého panování Karla IV. se objevilo několik vln morové epidemii v roce 1358, 1359 a 1370. Morové vlny se Evropou přelévaly i v příštích stoletích. Například koncem 16. století a začátkem 17. století morová epidemie ve Vídni zapříčinila, že se císař Rudolf II. přestěhoval do Prahy. Tato epidemie zasáhla i do historie pražské univerzity. Zemřel za ní již zmínění lékař Zálužanský ze Zálužan. V době pobělohorské si mor v Praze vyžádal asi šest a sedm tisíc obětí, ve Vídni 19 829.

Mor se vyskytoval ve dvou podobách, a to mor plicní a mor dýmějový.

U plicního moru smrt nastala během 24 hodin, u dýmějového během tří až pěti dnů. Lékaři té doby se začali zabývat způsobem léčení této epidemie. Neznali příčinu, ovšem tušili ji. Poznali, že ve vzniku a rozvoji moru mají rozhodující význam dva faktory: stav prostředí a stav nemocného. Stavem prostředí se rozumělo nakažení vzduchu nějakými jedovatými plyny, které byly shrnovány do jednotného názvu "miasma". Jedovatost byla spojována se zápachem. Čím více bylo zapáchající ovzduší, tím nebezpečnější byla možnost vzniku nákazy.

Vzhledem k neznalosti hlavní příčiny rozšíření nákazy, kterou byly krysy, nemohli lékaři provádět efektivní protiopatření. Omezovali se jen na obecné otázky životosprávy, varující před nestřídmostí v jídle a pití. Aby byl rozhýbán ztuchlý vzduch, lidé vyzváněli na zvony a stříleli z děla. Některá opatření však nesporně účelná a správná byla. Např. v roce 1357 vydala staroměstská městská rada příkaz: "… kdoby prodal nebo k prodeji choval masa z domácího dobytka nebo ze zvěře smrdutá, nečistá nebo zkažená, nebo víno vláčkovité nebo zkažené nebo cožkli jiného nečistého a zkaženého k jídlu nebo pití, čím by se někdo mohl nakazit, aby ponejprv stál celý den na pranýři, podruhé dva dni, potřetí tři dni, tak pak potřetí aby byl vyhnán a vypověděn z města na sto a jeden den"(Václav Vladivoj Tomek).

Poté, co zásahy lékařů nepřinášely odlehčení, začali lidé věřit, že mor byl na ně seslán jako boží trest a že k tomu, aby se zabránilo šíření, je nutno utlumit boží hněv. Postižený lid hledal útěchu a pomoc v modlení, v kajícnosti, v kupování odpustků, v odkazech majetků klášterům a církvi.

Je nutné také upozornit na zásah moru do ekonomiky středověké společnosti. Mor značně ovlivnil populační vývoj v Evropě. V roce 1400 klesla populace díky morovým ranám ze 73 milionů z konce 13. století na 45 milionů. Tento pokles pracovních sil znamenal pokles výroby ve všech odvětvích řemesel. Došlo také ke vzrůstu mezd. Vytvořená drahota nedostatkem zboží a výrobků ohrožovala zdraví ostatních obyvatel, kteří přežili minulé morové rány.

V 15. a 16. století, stejně jako jiná odvětví lidské činnosti, tak i lékařství zaznamenalo renesanci svého vývoje s centry především na italských univerzitách. Došlo k tzv. "znovuobjevení lidského těla". Církev povolila provádět pitvy, což zodpovědělo mnoho otázek. Roku 1600 uskutečnil v Praze rektor pražské univerzity a osobní lékař císaře Rudolfa II. Jan Jesenský první veřejnou pitvu muže. Popis této pitvy publikoval ve Wittenbergu v roce 1601 pod názvem Johannis Jessenii a Iessen, Anatomiae, Pragae, Anno MDC abs se solenniter administratae historia. Jan Jesenius byl za svoji účast na stavovském povstání proti císaři popraven 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí. Způsob vykonání popravy zněl: "vytržení jazyka zaživa a rozčtvrcení a stětí hlavy".

Renesance v medicíně se projevila ve snahách po hledání a návratech k původním textům antických autorů, v polemice s těmito autory. Lékaři přestávají věřit tradovaným teoriím a opírají se o vlastní rozum a zkušenost. Renesance znamená zásadní objevy, experimenty, poznatky a hypotézy v lékařství. Pokrok v anatomii se projevil rozvojem chirurgie. Je zde nový pohled společnosti na chirurgii. Chirurgie nesmí být založena pouze na řemeslné zručnosti, ale vyžaduje odborné lékařské vzdělání a vědecké myšlení. Dochází k podstatnému zdokonalení operačních technik.

K poznání lidského těla a k rozšíření anatomie přispěly také války. Lékaři ošetřovaly raněné přímo na bojišti a v praxi vyzkoušeli nebo vynalezli nové léky a způsoby léčby. Výborné zdravotnické zajištění armády měl velitel vojska Ligy katolických knížat, bavorský kníže Maxmilián, v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. V čele zdravotní služby ligistické armády stál mnichovský lékař Tobiáš Geiger. Vypracoval zdravotnický vojenský řád, který uveřejnil 14. února 1620 (Řád a instrukce o polní a válečné nemocnici katolické ligy). Hlavní myšlenkou tohoto řádu bylo zřízení dvou špitálů. Jednoho přímo u vojska (tzv. "polní špitál") k rychlému ošetření zraněných a druhého "hlavního špitálu". Ten byl zřizován v týle v některém městě. Všechen lékařský a lékarnický personál měl přesné instrukce, co má v den bitvy dělat a komu podléhá. Provoz špitálu řídil "špitálmajstr". Řád předepisoval přesný počet všech léků a nástrojů (chirurgické instrumentárium obsahovalo různé odstraňovače kostí, pily, nůžky, přístroj k trepanaci, dlahy, jehly, dláta, obvazy, …). "Hlavní špitál" chránila před napadením četa vojska k tomu určená. Zajímavé bylo financování těchto dvou špitálů. Podle jednoho článku řádu musel každý voják přispívat 12 krejcarů měsíčně.

Způsoby léčení nemocí a zranění ve středověku byly různé, mnohdy však drastické. Metodou pouštění žilou (flebotomie) se zabýval přední představitel středověké pražské univerzitě (děkan artistické fakulty, rektor univerzity) Mistr Křišťan z Prachatic (před r. 1370 - 1439) ve svém traktátu Collecta de sanguinis minucione (O pouštění krve).

Křišťan z Prachatic se narodil před rokem 1370 v Prachaticích v jižních Čechách. V roce 1388 složil na artistické fakultě v Praze bakalářské zkoušky a v roce 1390 zkoušky mistrovské. Od roku 1392 působil na artistické fakultě jako profesor matematiky. Roku 1400 a 1403 byl zvolen děkanem artistické fakulty a v období 1405 - 1437 byl několikrát rektorem pražské university. Působil v období pokusů o reformaci a byl přítelem Mistra Jana Husa.

Pouštění krve z léčebných či preventivních důvodů bylo známo již v antické medicíně. Byly k němu používány povrchové žíly na paži, na čele, za ušima a pod jazykem, ale také žíly na nohou, řidčeji i artérie. O pouštění krve psali i představitelé arabské medicíny, např. Rhazes, Avicenna nebo Averroes.

Při pouštění krve se ve středověku používalo dvou postupů, známých již z antiky , a to revulse("odvrácení") a derivace ("umenšení"). Derivací se rozumělo otevření žíly na postižené straně těla v blízkosti nemocného místa. Revulse - otevření žíly umístěné na vzdáleném a protilehlém místě těla.

Kříšťan z Prachatic se ve svém tráktátu také zmiňuje o pouštění krve pomocí baněk. Tato metoda byla používána také již v antice. Zapálený kus troudu byl umístěn do kovové zvonovité nádoby, která pak byla přiložena ke kůži. Oheň spotřeboval kyslík v nádobce a vzniklý podtlak vytáhl z těla "škodlivou tělesnou tekutinu".

Další způsob pouštění krve je za pomocí pijavic. Křišťan se zmiňuje o vhodném druhu pijavic a varuje před jedovatými pijavicemi. Uvádí způsob jejich uchovávání a příprava místa, na které mají být přiloženy a také způsob jejich odstranění.

Svérázným a nejbolestivějším způsobem léčení zranění byla amputace končetin. Ta se prováděla většinou bez anestezie. Úspěšnou amputaci dovolovalo až zavedení metody ligatury ( tj. podvázání cév) lazebníkem Amroisem Parém roku 1545. Chirurgickými nástroji při amputaci končetin byly nůž a pila, pacienta muselo držet až 12 lidí, celá operace musela proběhnout velmi rychle.

Použitá literatura:

1) BENEŠ, V., Věčná chirurgie, Grada Publishing 1996

2) DUINOVÁ, N. - SUTCLIFFOVÁ, J., Historie medicíny od pravěku do roku 2020, Slovart Praha 1997

3) FLORIANOVÁ-MIŠKOVSKÁ, H. (ed.), Křišťan z Prachatic, O pouštění krve, Oikoymenh Praha 1999

4) GORDON, R., Podivuhodné dějiny lékařství, Melantrich Praha 1995

5) MÁLEK, P., Záhady a taje medicíny aneb poznání souvislostí, Avicenum Praha 1989

6) NIKLÍČEK, L. - ŠTEIN, K., Dějiny medicíny v datech a faktech, Avicenum Praha 1985

7) SERVÍT, Z., Jan Marek Marci z Kronlandu, Academia - nakladatelství ČSAV, Bratislava - Praha 1989