1000 - 1300
Znakem feudálních armád v Evropě 11. a 12. století zůstává jízdní těžkooděnec určený pro údernou akci. Výbava těchto vojáků však byla značně nákladná, a tak si ji zprvu mohla dovolit pouze šlechta. Mnozí šlechtici, zejména pak panovníci, však zjistili, že pro své válečné operace potřebují mnohem početnější vojska, než mohli shromáždit mezi jim poddanou šlechtou, nehledě na to, že délka služby, kterou byli tito povinováni byla často nedostatečná. Někteří šlechtici proto poskytli koně a potřebné vybavení prostým mužům, kteří pak bojovali po boku rytířů a byli, pokud měl onen šlechtic dostatek prostředků na to, aby je platil a živil, k dispozici po celý rok.
Ve 13. století vypadala výstroj a výzbroj takového těžkooděnce asi takto: nejprve si rytíř natáhl samostatně na každou nohu nohavici ze sukna a přivázal ji tkanicí k pasu, poté si oblékl spodní košili a na ní vycpávaný kabátec, který pomohl tlumit případné rány. Pak si oblékl kroužkové nohavice, také samostatně nejdříve jednu a pak druhou a obě přichytil řemínky taktéž k pasu. Poté si přes hlavu přetahuje asi 15 kg těžkou kroužkovou košili, k té jsou připojeny rukavice a kapuce, obojí rovněž z kroužků. Pod tuto kroužkovou kapuci si rytíř ještě vezme jakousi vycpávanou čepičku, která zmírní tlak přilby. Poté si ještě natáhne varkoč a přistoupí ke koni, vyhoupne se do hlubokého dřevěného sedla a v tu chvíli mu podají 5 až 7 kg těžkou hrncovou přilbu a dřevěný trojúhelníkový štít, který si zavěsí přes rameno. U pasu má samozřejmě meč a do pravé ruky vezme asi 3 m dlouhé kopí.
Pěchota se objevuje, často ji však tvoří hotovost, na kterou se nedalo příliš spolehnout, a také nebývala tak dobře vybavená jako jízda. Občas se také stávalo, že velitelé nechali část jezdců sesednout z koní, aby získali spolehlivé jádro pro další pěší jednotky. Pěchota v bitvě málo manévrovala a jejím účelem bylo pevně stát ve falanze jako základ pro manévry jezdectva a také poskytnout palebnou sílu, která by zvětšila šanci na úspěch útoku jezdectva. V obléhacích operacích se objevila jedna nová zbraň, byl jím trebuchet, jenž vrhal nejčastěji kameny do nebo přeze hradby a fungoval na principu protiváhy. Hlavní obléhací zbraní však patrně bylo vyhladovění obránců, udržování vojska v poli bylo ale značně nákladné, a tak dobře postavený a zásobený hrad měl dobrou šanci obléhání přežít.
Z počátku se strategie na moři příliš od dob minulých nezměnila. Stále se používaly dlouhé, nízké galéry a při boji bylo cílem prorazit nepřítelovu loď nebo se jí zmocnit bojem na palubě.
1300 - 1500
V tomto období postupně stoupe význam a hodnota pěchoty a také její vycvičenost a disciplinovanost a objevují se nové druhy zbraní. V 13. století bylo patrně nejefektivnější spojení pěchoty, konkrétně kopiníků v těžké zbroji, jako pevného obranného postavení spolu se střelci a jezdectva pro protiútok. Nejůčinějšími střelci tehdejší Evropy byli angličtí lučištníci. Jejich dlouhý luk, původem z Walesu, měl dvakrát větší dostřel než kuše, efektivní byl na vzdálenost 225 metrů, přičemž maximální dostřel byl 360 metrů, hlavně však měl podstatně větší rychlost střelby.
S příchodem skvěle disciplinovaných a vycvičených švýcarských kopiníků, a pak i lancknechtů, nejen že pěší vojsko již mohlo úspěšně zaútočit na nepřítelovu jízdu nebo pěchotu, a to buď samo nebo ve spojení s vlastními jízdními oddíly, ale tito Švýcaři a lancknechti se přitom obešli i bez velkého množství střelců. Ke konci 15. století však i oni využívali nově sestrojených zbraní na střelný prach, arkebuz, ke zvýšení účinku svých útoků. Švýcaři bojovali bez koní, lehce ozbrojeni a s lehkou zbrojí a díky tomuto byli značně pohyblivý. Při obraně se tito kopiníci snažili udržet zhuštěnou formaci bez mezer a to aniž by zakolísali při útoku jízdy, při útoku pak při rychlosti a síle byla nahuštěná kopí pro jezdce a koně větším nebezpečím než jezdec pro kopiníka. Takto bojovat však znamenalo mít vynikající organizaci a výcvik. Hlavní zbraní těchto jednotek bylo 630 cm dlouhé kopí s 540 cm dlouhou dřevěnou násadou a 91 cm dlouhou železnou špicí. Rychle a uspořádaně dokázali zaujmout rozmanité formace jako řadu, klín nebo čtverec, ale nejčastěji pochodovali i bojovali v kolonách, jejichž čelo obvykle netvořilo více jak 30 mužů, ale jejichž hloubka byla 50 až 100 mužů. Vedle kopiníků pak tyto jednotky měly několik střelců z kuše, později z arkebuzy, a několik mužů ozbrojených halapartnou ve vnitřních řadách kolony. Ti měli za úkol strhávat z koní jednotlivé jezdce poté, co kopiníci zadrželi nebo odrazili útok jízdy. Do boje nastupovali Švýcaři pokud možno přímo a rychle rovnou z pochodové kolony aniž by se před bojem zdržovali šikováním nebo sestavením linie. Obvykle bojovali ve 3 kolonách nebo falangách, stupňově seřazených k levému nebo pravému týlu a jestliže to dovolila krajina, tak ve stejném rozestupu, jaký plánovali pro akci. Byla-li k dispozici jen jedna cesta, pochodovala první kolona rovnou vpřed do boje a ostatní odbočovaly doleva nebo doprava a potom spěchaly na křídlo první kolony. Patrně jedinou slabostí Švýcarů byla zranitelnost jejich hustých kolon účinnou dělovou palbou.
Na zemi v této době největší účinnost poskytovala kombinace pěchota, jízda, dělostřelectvo.
Změny nastaly i v opevňování a obléhání a to díky novým střelným zbraním, zejména pak dělům a také na mořích se objevil nový prvek. Na severu Evropy se objevila válečná plachetnice, taktika bitvy na moři se však zatím nezměnila (těžká děla pod úrovní paluby totiž ještě neexistovala) a plachetnice stejně jako středozemní galéra byla pojímána hlavně jako objekt nesoucí vojáky, kteří měli bojovat s vojáky na nepřátelských lodích.
Použitá literatura:
R. E. Dupuy, T. N. Dupuy, Vojenské dějiny - 1. díl,
Petr Klučina a kolektiv autorů, Od zbroje k stejnokroji.
IIS - Imrahilovi integrované stránky (2006) - Jilocasinské stránky (grafika Arassi,Ivris) | | |
