Zápisky z putování po Galendoru

Zápisky slavného cestovatele Ohnimíra, zvaného Všudybyl, fragmenty z putování po Galendoru.

...A tak jsem opustil přívětivé město Minas, kde jsem prožil mnoho dní u přátelských elfů, přímo poblíž královského hradu a vydal se po delší době opět k domovu. Nechtělo se mi přece jenom ještě rychle se vrátit, a tak jsem zvolil zajímavou severní cestu přes Jinolicz a Harc. Vede přímo po okraji temných severních lesů pod horami. Ovšem tyčí se na ní hned několik hradů střežících hranice. A to jak v Galendorské, tak Avénské části.

Nasedl jsem do jednoho dostavníku směřujícího na Jinolicz. Měl jsem štěstí, spolu se mnou nasedl i jakýsi elf, s kterým jsem se dal brzy do řeči. Cesta ubíhala rychle a ukázalo se, že můj spolucestující Karik je mistrem lovčím na velkém hradě Aranostu. Řekl jsem mu něco o svých cestách a on na oplátku vyprávěl o Aranostu, tamních rytířích a hlavně o lukostřelcích (mezi jimiž byl mistrem). Vysvětloval mi jaké dřevo je nejlepší na luky, jaký je na co dobrý. Mnoho o tomto znal a tak jsem jen poslouchal a nechával se poučit. Také začal poutavě mluvit o zdejší divoké a krásné krajině.

Nakonec mě jeho poutavá mluva zaujala natolik, že jsem se rozhodl na místě přijmout jeho pozvání k návštěvě, však nespěchám. Vystoupili jsme tedy před hranicemi s Avénií a vydali se k Aranostu. Krajina byla vskutku malebná, bílá, přikrytá pod sněhem, avšak ne smutná, naopak, pohled na ni léčil duši a vléval radost do srdce. V dálce se tyčil avénský Trostnov, my jsme však zamířili k lépe ukrytému Aranostu. Tam jsme se dostali za den a musím přiznat, že se jedná o skvostný hrad. Je stavěný nejen jako mocná pevnost, kterou by neudolala ani velká přesila mužů, ale také s elfím citem pro jemnost. Bílá cimbuří a věžičky kde vlály prapory s drakem se zdála v zimní krajině až trochu neskutečná.

Inu zůstal jsem u svého hostitele na noc a naslouchal příběhům a pověstem, které se zde vypráví. Například o rybníku Plakánku. Ten prý své jméno získal tak. V dávných časích zde žil na hradě jistý pán se svou paní. Ta čekala dítě, stala se jí však zlá událost. Procházela se po okolí a opomenuv bezpečnosti, sama vešla do černého hvozdu. Zbloudila tam a dostala se ke skalnímu labyrintu. Víc si nepamatovala, naštěstí ji však nalezli hraničáři, kteří se ji okamžitě vydali hledat. Ležela v bezvědomí před vstupem do skalního města, v němž se prý žádný smrtelník nevyzná, ovšem nevedli k ní žádné stopy. Jakoby přiletěla z vrchu. Ihned ji odnesli a ošetřili a paní byla brzy zdráva. Když však měl přijít čas, kdy se mělo narodit její dítě, ukázala se zlá znamení. Nad hradem začali kroužit černí ptáci, v lesích se objevilo plno šelem a lidem se stávaly zlé náhody. Nikdo nevěděl, co se děje, lesníci a hraničáři zběhlí v přírodě chytili pak jednou nejkrvavější šelmu, živého strašlivého vlka a přinutili ho mluvit. Ten jim musil říci, že do dítěte, které nosí paní přešel zlý duch, který vládne temným lesům a že se chystá převzít vládu i nad touto krajinou. Ihned bylo posláno pro mudrce a kněze lesních bohů, kteří nejspíše mohli pomoci. Všichni se však shodli, že není jiné cesty, než dítě zabít a to tak, že nusí být zakopáno zaživa. Paní o tom nechtěla ani slyšet, když však domyslela vše dokonce, rozhodla se, že uposlechne rad. Jen, že vše udělá sama. Hned jak se tedy dítě narodilo s žalem v srdci se vydala k rybníku a tam jej zakopala. Pak tam v hrůze stála a modlila se ke svým bohům. Dítě však nezemřelo hned a plakalo a křičelo. Celý den matka vydržela ve svém úmyslu a prý zestárla za tu dobu tak, jako by člověk zestárl za deset let. Když však se slunce sklonilo k západu ztratila svou sílu a dítě vyhrabala. To již však bylo mrtvé. Zlý duch byl zničen, ovšem duše zmučeného nemluvněte dodnes obchází okolo rybníka a prý je někdy slyšet, jak pláče a prosí o pomoc.

Tolik tedy k tomuto příběhu. Nedivil jsem se, když mi lovčí vyprávěl o tom, že je častým hostem u pána hradu, byl to vynikajicí společník a rozpravěč. Navíc kromě toho, že se vyznal ve střelbě s lukem, znal výborně přírodu. Druhý den mě vzal do černého lesa. Ukazoval mi stopy zvěře a vykládal o nich různé zvláštnosti. Jak jsou zvířata chytrá a leckdy na lovce vyzrají, jak se které loví a pak připravuje. Povídal mi o lovu na medvěda, který považoval za nejnebezpečnější vůbec, protože se může lehce stát, že se prohodí role lovce a kořisti. Prý se v těchto lesích potulují opravdu nebezpečné kousky.

Prošli jsme skalami a navštívili místo, kde se zdržují lesní čarodějky. Jen přespávají, tak jsme je nepotkali. Prý znají různá kouzla a neznámý poutník by se k nim neměl přibližovat. Putovali jsme ještě nějaký čas přírodou a lovčí mě zapáleně poučoval lesními znalostmi. Další den jsem se s ním rozloučil opravdu nerad, ovšem čekala mě cesta do Pady, kterou bych příliš odkládat neměl. Doprovodil mě tedy ještě k hlavní cestě a vyprávěl mi o dušívh. Prý je lze vyvolávat píšťalkou vlastnoručně vyřezanou z bezu o půlnoci, nejlépe na odlehlém místě. Pak prý přijdou. Nevěřil jsem mu příliš a zdálo se mi to vše podivné. Vyprávěl však, jak se s duchy sám setkal. Jednou prý natrhal na hřbitově kytici zvláštního kvítí. Přišel normálně domů, pak ovšem přišla noc. Dveře byly zavřeny na petlici a nesvítilo se. Náhle jej probudil studený závan. Jasně uslyšel, že se otevírají dveře a kroky. Někdo přešel místností tam a zase zpátky, pak se dveře zabouchly. Ihned vyskočil a rozsvítil. Kytice zmizela. Když pak zkontroloval dveře, byly normálně zavřeny.

Jiný příběh se stal jeho otci. Putoval zemí a na noc zůstal u nějakých lidí. Stalo se pak, že v té vesnici někdo zemřel. To se však otec dozvěděl až později. V noci se probudil s divným pocitem a uviděl v měsíčním světle, jak se k němu blížil stín, jako by tam šel člověk, jen jej nebylo vidět. Vylekal se notně, jediné co ho napadlo, bylo sáhnout pod postel pro devítiocasou kočku, kterou tam měl. Když však natáhl ruku, strnul, protože ho do celého těla chytila strašlivá křeč a nemohl se hýbat. Stín se však postupně začal vzdalovat a jeho křeče také postupně polevily.

Má cesta nakonec pokračovala dál. Po nějakém čase bez větších útrap a dobrodružství jsem dorazil do Pady.

Jelikož i tento Ohnimírův spisek byl sepsán před několika lety, některé zde popisované věci jsou jinak. Zejména celý zde popisovaný kraj i se všemi hrady a městy (Trostnow, Jinolitz) patří nyní Galendoru, jedné ze zemí Kralowstvi Strzedu. O tom se podrobněji dočtete na místech jiných.