Bitva u Harce roku 830

Podle zápisků na univerzitě.

Jak jest známo, bitva u Harce měla katastrofální následky pro Dorwinionské vévodství, které se rozpadlo a bylo okleštěno snad na třetinu své rozlohy. Přišlo prakticky o veškerou svou vojenskou moc a ztratilo své výsadní postavení na východě Středu jako téměř rovnocený partner Parthu. O událostech, které bitvě předcházeli se letmo zmiňuje obecná historie Dorwinionu. Zde bych rád rozvedl nejdůležitější souvilosti a konkrétní popis bitvy.

Od tvrdého odmítnutí svých požadavků vůči Dorwinionu parthský král Vacus pracoval na tom, jak rozdrobit a zničit sílu, která ohrožovala jeho zájmy na výhodě a donutit k poslušnosti zdejší země. Avénské vévodství v čele s vévodou Hornem bylo už nějaký čas de facto jeho vazalem. Nyní vůči němu začal hrát na cukr a bič. Odpustil vévodovi několik splátek tributu, jeho diplomaté zůstávali na stálo na dvoře v Hoře a slibovali mu nová rozsáhlá území a velkou moc v případě podpory parthských zájmů. V případě "nedorozumění" pak poukazovali na sílu parthské armády a na možné obchodní sankce, které mohlo království uvalit. Je zde třeba říci, že od vytěžení (alespoň z větší části) stříbrných dolů v Hoře před asi 30 lety už Avénie nebyla tak bohatá a mocná jako dříve. Přestože půda zde byla poměrně úrodná, dost velká část existujících prostředků sem přicházela z Dorwinionu a hlavně z Parthu. Není se tedy čemu divit, když vévoda Horn neodolal a přistoupil plně na podmínky krále Vacuse.

Toto samotné ovšem nestačilo. Parth začal vyhrožovat i rhodskému králi Alexandrovi III a i zde se setkal s úspěchem. Pro Rhod byla celkově důležitější jižní hranice a i když zde byl nyní po delší době klid, bránit ji šlo efektivně jen ve spolupráci s Parthem ve starém spojenectví. Král se tedy bál odporovat svému mocnějšímu sousedovi a další události jen sledoval z pozadí. Říká se, že jediné co v celé záležitosti udělal, bylo zaslání dopisu se slovy sympatie vévodovi Robinovi, který jej ihned po přečtení ve vzteku demonstrativně spálil.

Králi Vacusovi se tedy podařilo během několika let zneutralizovat možné spojence Dorwinionu a dokonce získat Avénii na svou stranu. Že to však byl člověk prozíravý a opatrný ani v této situaci nevedl vojenské dobrodružství, které přes přesily, kterými demonstroval, mohlo dopadnout všelijak. Dorwinionská armáda byla známa jako elitní a tehdy ještě vévoda Marcus (a po něm i syn Robin) byli považováni za dobré velitele. Navíc jediné co mohlo vévodství položit na kolena bylo dobytí Harce. Ovšem z jihu byl přístup dobře chráněn Lichnovem, Scenijí a hradem na Koňské hoře nad Padou. Již jednou v historii se tudy pokusili zaútočit z Avénie vojska. Zbýval směr od západu přímo na Harc, ten ovšem nemohl být nikdy dobyt, dokud stála mocná pevnost v Jiromiri. To byla vůbec nejsilnější pevnost v celém Dorwinionu. Začal ji stavět už kdysi Robin Dobyvatel a postupně byla dostavována a vylepšována, takže se z ní stal nedobytný komplex. Uvniř pak celé chráněné město. O vzetí stečí se nedalo uvažovat a na neutralizaci pevnosti by padla hlavní úderná síla armády, zvláště když by se ještě museli chránit proti úderu z Koňské hory a Pady. Vacus, už když spřádal plány s Avénií a Rhodem, začal zároveň tajně navazovat styky s různými dorwinionskými šlechtici. Leckterý baron rád naslouchal slovům o podpoře Parthu a o možnosti nezávislosi na Dorwinionu. Vše pak vyvrcholilo po smrti vévody Marcuse. Jeho syn Robin byl jistě dobrý voják a bojovník, však získal také za své činy přízvisko chrabrý, ale neměl zkušenosti s vládnutím. Více času trávil na cvičišti a v lesích na lovu. Udělal několik kroků, které příliš jeho šlechtice nepotěšili. Mezi jeho rádci bylo mnoho vojáků pocházejících spíše z nižších vrstev, původem měšťané, nebo rytíři a pro barony nebylo přípustné, že některé vysoké úřady byly svěřovány jim. To vše hrálo Parthu do karet.

Mezi pány, kteří se postavili na stranu Parthu byl mezi hlavními baron z Koscumbergu, a také baron z Uzczenu. K němu se přidali jeho přátelé. Král Vascus se především pokusil získat barona z Jiromirsce, správce velké pevnosti. Ten dobře počítal a snažil se získat co největší výhody z královy přízně. Po osamostatnění měl také největší šanci stát se s podporou četných následovníků knížetem. Ovšem nepředbíhejme. Zatím končí rok 828 a král Vascus posílá druhé poselství do Harce. Tentokrát už si je jist v kramflecích. Vévoda Robin Chrabrý odmítá a poslové mizí ze světa (nikdo významný se do Dorwinionu ovšem neodvážil). Začíná válka.

Vévoda poslal ihned poselství do zemí odkud by mohl očekávat spojenectví. Nedostal ovšem žádnou kladnou odpověď. Co víc, jak se předpokládalo, Avénie nyní stála proti němu. V Dorwinionu byla ihned svolána branná hotovost a vojáci se začali sjíždět ze všech koutů do Harce, byly posíleny hrady a pevnosti na jihu a take Jiromir. S jarním táním měli dorazit hlavní voje.

Ovšem nyní začali problémy. Včas se objevil baron z Welathysu, pánové z Pácsova, Jinolitz, Horcka. Ještě vojska ze Sonaňě a Budova. Jednotky při hranicích byly rozestavěny. Zde se také pohyboval většinu času vévoda a osobně se účastnil výpadů do Avénie. S celkem malými silami se mu podařilo vyplenit celé velké okolí Czeně a Jenska. Pak začaly docházet zprávy o opoždění pánů z východu a zároveň, že parthská armáda již táhne na východ. Vévoda už neměl čas vojensky vytáhnout proti baronům, kteří mu evidentně vypověděli poslušnost (i když ne ještě otevřeně, stále se vymlouvali na různé problémy).

Tak se stalo, že Robin musel začít počítat s těžkými časy. Stáhl obranu a přichystal se na přepad Harce, stále ještě počítal s podporou Jiromirscké pevnosti kam poslal dokonce posily.

Koncem dubna překročily velká vojska shromážděná Avénií a Parthem dorvinionské hranice. Parth kupodivu nevyslal příliš velké síly do útoku, hlavní směr postupu vedly avénské voje. Došlo k několika zdržovacím přepadům dorwinionskou jízdou, vévoda pořád čekal na posily. Pak 5. května otevřeně vypověděli spiklenci poslušnost Dorwinionu a odmítli poslat svá vosjka, uznali spravedlivý požadavek Parthu.

Když se Robin dověděl, že i Jiromirsc se přidala k odpadlíkům, usoudil, že nemá už žádný smysl pokusit se držet Harc proti soustředěnému útoku. Pokusil se o poslední manévr. S celým vojskem co měl k dispozici přepadnout parthskou armádu, která postupovala odděleně od avénské. Ke střetu došlo u vesničky Chlum, nedaleko Harce 8.května.

Vévoda zaútočil na Jinwalda z Korinburgu velitele parthské armády. Ten, když se dozvěděl o blížícím nebezpečí, postavil pevné pozice a poslal pro avénskou jízdu. Robin musel zaútočit rychleji než přijedou posily. Dlouho neváhal a pokusil se o zteč. Sám bojoval uprostřed jízdy svých rytířů a šířil velký děs. Příklad rytířské jízdy působil i na ostatní vojáky a dařilo se postupovat. Větší část parthské jízdy byla rozprášena. Ovšem dorwinionských nebylo tolik jako parthských a situace nemohla trvat věčně. Ještě jeden husarský kousek se dorwinionským rytířům povedl. Projeli celým bojištěm a prosekali se velitelskou gardou. Robinovi se podařilo osobně těžce zranit pana Jinwalda. Pak ovšem došla zpráva o avénské jízdě. Ne mnoho rytířů už jí mohlo čelit a tak nakonec byl Robin obklopen jen nepřáteli. I tak bojoval dále statečně. Vojáci však měli rozkaz jej získat živého a po nějaké době se jim podařilo chytit jej do sítí. S příjezdem posil a pádem vévody vlastně skončila celá bitva. Několik skupinek bojovalo nějaký čas dál, někteří utekli pryč, ale jádro armády bylo rozbito.

Druhý den, devátého, pak vjeli vítězové do nechráněného Harce a do Pady s vévodou jako zajatcem. Města tehdy byla vypleňena, prozíraví obchodníci však své peníze dobře ukryli a nedošli velké újmy. Avénská armáda také pokračovala dál na sever a obsazovala tamní území. Paacsov musili dobývat a některá města jim otevřela až za několik dní, ale na situaci se nedalo nic změnit.

Pak následovalo mírové jednání v Parthu. Zde podmínky diktoval král Vascus. A opravdu diktoval tvrdě. Vévoda byl nakonec nucen podepsat co mu dali. Avénie získala obsazená území, vzbouřenci samostatnost. Robin musel uznat Parth jako seniora a odvádět daně. Propuštěn byl nakonec asi po půl roce jednání. Říká se, že byl velice zatrpklý, snažil se získat novou armádu, aby získal co ztratil a pomstil se, ovšem jeho snahy musely vyjít naprázdno. Nakonec nechal většinu vlády svému synovi a sám moc do ničeho nezasahoval, jen v něm pěstoval touhu získat zpět velikost země. Zemřel v roce 842. Někteří ho v té době považovali za duševně chorého.