O Břetimírovi a Janítě

Spis o válce mezi lidmi a elfy, podle legend z Jistry sepsáno na Králowské dorwinionské universitě.

Ve starých časech žil při řece Cílině ve velké tvrzi Libíč mocný lidský vladyka Oldislav. Byl to moudrý a bohabojný vládce a vycházel dobře s elfími pány z Harmónia na soutoku Labuně a Orlitz, s knížetem z bílé Jistry i s králem z Minas. Jeho lid ve velkém obýval širokou oblast od Budova na severu po tvrz Koonlín na jihu při řece Labuni, kde byla dobrá úrodná půda. A tak rostl v počtu i síle. Podle vyprávění lidí si vážil všeho života, prostých i mocných, stejně lidí jako elfů. Za ženu pojal prostou dívku Bohdanu a měl s ní několik dětí, mezi nimiž nejstaršího syna Břetimíra, jež se narodil roku 153 podle počítání lidí.

Dlouhá léta míru a klidu mezi lidmi a elfy se chýlila ke konci. Osadníci obsazovali stále rozsáhlejší území a vypalovali lesy, aby mohli zakládat na jejich místě pole. Zatímco dříve si vždy vyžádali pro každá taková území souhlas krále, či jiného elfského pána, v posledních časech zvláště lidé Vratimíra z Parthu, jež obýval Vysoký hrad, bez jakéhokoli ptaní osazovali šírokou zemi kolem řeky Labuně. Na jaře roku 158 pak mladší Vratimírův syn Hněvslav se svojí družinou vedl počentný zástup na sever od tvrze Numberg a začali pálit lesy na dohled z Minas.

Král vydal příkaz, aby se vrátili k řece a neničili prastaré elfí hvozdy. Lidé však přesto podpálili připravéné klestí, takže velká plocha tehdy lehla popelem. Mnozí elfové se rozhněvali, když viděli tuto zpupnost, zvláště, když se Hněvslav vymlouval na zlou náhodu. Když pak zjistili, že zatímco mnozí lidé osídlují vypálenou krajinu, Hněvslav s družinou opět postoupil dál do lesa a připravuje další požár, přetekla jejich trpělovost. Došlo k boji, v němž byli do jednoho pobiti v lese zkušenými elfy všichni žháři s Hněvslavem v čele a jejich těla byla poslána novým osadníkům s příkazem, aby se stáhli ze zapovězeného území.

Zabití Hněvslava vzbudilo v Parthu obrovský rozruch, aniž by se kdo ptal po příčinnách. Byla svolána velká rada všech vladyků a starších, kde bylo rozhodnuto, že nadále lidé nebudou trpět elfí zlovůlí. Zvolili mezi sebou vlastního krále - Vratimíra a rozhodli se pro odvetná opatření. Přestože se našli mezi vladyky takoví (jako Oldislav), kteří nechtěli pozvednout zbraň proti elfům, jejich hlas měl malou váhu, neboť jejich vlastní družiny toužily po pomstě na elfím rodě.

Stalo se tedy, že Vratimír vytáhl s velkou armádou téměř všech lidských rodů Středu, jež uznávali vládu Parthu, proti elfům. Jako první dobyl elfí tvrz Numberg, kde došlo k prvnímu velkému zabíjení elfů. Díky překvapení obsadil Oldislavovu Libíč a nespolehlivý vladyka byl vzat před soud. Když odmítl vzdát se věrnosti elfímu králi, byl popraven a nenalezl mnoho podpory mezi lidmi v tehdejší době bojů s elfy. Nicméně král ponechal Libíč Břetímírovy, jen jej dal do výchovy svým lidem a jeho matku dal vyhnat. Břetimír se měl ujmout svých povinností vladyky po své plnoletosti.

Dál táhla lidská armáda na bohaté Harmonium a oblehla ho. Elfové statečně vzdorovali značné přesile a doufali v pomoc z Minas. Elfí král však váhal zasáhnout s plnou silou, nechtěje ještě více rozdmychat plameny války, vyslal pouze nečetná komanda narušující zásobování a posly k Vratimírovi, aby se mu poddal. Harmonium však nakonec padlo nečekaně rychle a lidé rozzuření statečným odporem a značnými ztrátami se dopustili strašných vražd i na dětech a ženách elfů. Z celého velkého města se zachránilo jen pár uprchlíků a honosné stavby byly vyvráceny. Vratimír pak získal velikou kořist a s ní mohl upevnit svou moc a lépe vyzbrojit své družiníky. Po zničení Harmonia už nic nedokázalo zabránit nenávisti na obou stranách a krev dále tekla v proudech. Jen král z Minas odmítl zapojit se do bojů s plnou silou obávaje se ve své moudrosti zkázy svého národa a litoval snad i mrtvých lidí.

Lidské vojsko nyní pustošilo elfí osady kolem Harmonia a pálilo lesy. Pro zabezpečení vystavělo tvrze v Jiromiři a na Koňské hoře, útok elfů však na sebe nenechal dlouho čekat. Již příštího jara, zatímco mnoho elfů se skrývalo ve zbylých lesích a působilo lidem velké škody, vyrazilo vojsko z bílé Jistry na sever k Labuni pustošíce liddské osady a šetřící jen žen a dětí. Obsadilo i Koonlín a přepadlo Libíč, kde byl velký oddíl vojáků. Tu pak srovnalo se zemí tak, že se již nikdy nepozvedla. Vratimír však ponechal tuto zem svému osudu a vytáhl z Parthu na samotnou Jistru. Oblehl město a donutil elfy vrátit se a střetnout se se silnější lidskou armádou v poli. Velký smutek tehdy postihl elfy se zkázou tolika životů. Byli poraženi, ovšem Vratimír tehdy Jistru nedobyl, neboť i on utrpěl velké ztráty a město bylo dobře opevněno (navíc se zde setkal s magii). Stáhl se tedy, ale vyplenil a vypálil přitom široké okolí, což byla rána (spolu se ztrátou svého vojska) z níž se bílé knížectví - hvězda jihu už nevzpamatovalo.

Vratimír měl čas. Zatím co probíhali stále boje na nově dobytém území, jemuž se podle mnohých vinic, které tam elfové měli začalo nazývat Dorwinion a také při územích blízkých k Jistře, připravoval velký úder.

Na jaře roku 161 vytáhla obnovená a posílená lidská armáda opět proti Jistře. Provázeli ji plameny a velké krutosti. Pevně oblehla Jistru a s pomocí válečných strojů oheň zasáhl i bílé město. Během roku se podařilo lidem pobořit hradby a vniknout do města. Kníže Adrech byl zabit spolu s mnoha bojovníky, avšak tajnou chodbou opustila město jeho dcera Janíta s většinou obyvatel a nalezla útočiště v osadách hlouběji ve hvozdě.

Jistra byla zničena, aby nemohla být znovu použita jako pevnost. Boje pokračovaly v jejím okolí až do roku 163, kdy se Vratimír musel konečně po dlouhé době stáhnout. Moc elfů na jihu však již byla zcela zlomena. Stal se z nich jiný národ. Jejich útočištěm se stal jako kdysi dávno hvozd. Spolu s elfy z okolí Harmonia osídlili Velké části divokého hvozdu, jež sahal dříve mnohem dál než dnes a jehož jméno "divoký" pocházelo hlavně z těchto časů bojů elfů proti lidem. Mnoho z nich zapomínalo na někdejší slávu, jen pěstovalo svou nenávist, a tak se stávali temným národem. Lesní elfové se nevystavovali již přímému střetu, ale v noci, či na odlehlých místech přepadali a zabíjeli ty, kteří vešli pod koruny stromů. Osadníci pak jako odvetu ve velkém počtu na ně pořádali hony a vypalovali lesy.

Po popsaných událostech můžeme ukončit první fázi války mezi lidmi a elfy, kdy lidé zaznamenali největšých úspěchů a obsadili rozlehlá území. Vratimír však stále neměl dost. Nepříliš daleko ležela královská Minas, nejvznostnější ze všech elfích měst, a pak také bohaté země elfů na severu. Přestože se snažil dosud elfí král bojům vyhýbat, nyní neměl na vybranou. Roku 165 vytáhla velká armáda od Mělké na Minas. Cestou vztyčili tvrz Korinburg a osvědčeným způsobem s ocelí a ohněm vtrhli do lidnatějších zemí kolem hlavního města. Tam však narazili na vznešené královské vojsko a na moc jíž nedokázali odolat. Bitva přinesla lidem nejhorší porážku od začátku války, přesto se jim však povedlo stáhnout ke Korinburgu, jenž podrželi, neboť i elfí vojsko utrpělo ztráty, a ztráty oproti lidem nenahraditelné. Nemnoho radosti tedy přineslo elfům toto vítězství. Tím spíše, že lidská rozpínavost se nezměnila. Již následujícího roku lidé obsadili zemi až k pramenům Cíliny a vybudovali pevnost Welš. Z Welše vyrazilo v roce 168 vojsko, aby odřízlo Minas od severních krajin. Zaůtočilo na hrady podél Jezerky na sever od Aranostu, zatímco jiné voje vázaly královské síly u Korinburgu. Jeden po druhém padaly mocné elfí hrady, až jen ruiny zůstaly stát na kopcích, však stalo se, že tehdy ač nebyl jediný živý obránce, nemohli lidé pokračovat dále na sever, neboť kouzla a čáry zůstávaly nad hroby mrtvých. Říká se pak, že dál se nikdo v těch končinách nemohl usadit, ani z rodu elfů, ani z rodu lidí.

Vratimír tedy nemohl vkročit do severních zemí a musil se stáhnout i od řeky Jezerky, kde ležel na starých kamenech strach. Tak tedy Minas nebyla dále takto ohrožena, ale boje neskončily, další a další srážky se odehrávaly kolem Minas. Elfové však dobře bránili svoje území a vytvořila se jakás, takás, hranice, jež ohraničovala "malý" Galendor. Za ní pak ležely země lidí a velké království Parthské, jehož moc sahala až tam, kam se do hvozdů odvážili osadníci, jež museli bojovat neustále jak s mnoha nebezpečími, tak s "temnými" elfy zabíjejícími všechny lidi. Nejvíce elfů a dosud nejméně postižeých zkázou, která je stihla, žilo tehdy v okolí Jistry a pod vedením Janíty uchovávali stále rozlehlá území pod svojí kontrolou.

Když v roce 171 Břetimír dospěl, vrátil mu Vratimír, jak slíbil, vládu nad zemí jeho otce jako léno koruny. Břetimír se všk doma dlouho nezdržel, Libíč už neexistovala a nejdůležitějším místem se stala pevnost Koonlín. Odsud jej král poslal proti temným elfům z okolí Jistry a Břetimír vyjel se svými muži podél Dobré vody na jih. Na kraji nebezpečného území pak postavil tábor a zatímco většinu mužů poslal zpět, chtěl zde přečkat zimu.

Stalo se pak jednou, když se vydal na lov, že jej zahlédla bystronohá elfka Janíta. Podle zákonů jejího domu propadl smrti. Napnula svůj luk a Břetimíra proklál dlouhý elfí šíp. Když však stanula nad raněným mladíkem s nožem v ruce, zasáhl osud a její srdce proklála jiná střela, střela lásky. Nedokázala zabít toho muže s bledou tváří a rysy tak blízkými elfím. Namísto toho vzala jej do své skrýše, neboť její soukmenovci by ho zabili. Starala se pak o něj s takovou láskou, že zranění jeho se rychle hojilo. Když pak Břetimír poprve otevřel oči a spatřil spatřil její hluboké oči, tajemné a plné lásky, sám našel vůči ní zalíbení a vzplanul prudkým citem. Tak uprostřed strašné války rozhořela se naděje díky lásce bez ohledu na příslušnost k rodu.

Břetimír i Janíta přísahali si věrnost proti všem nástrahám, jež je snad mohli v budoucnu čekat a rozhodli se, že budou konat vše pro klid a mír mezi lidmi a elfy. Nyní se museli rozloučit, byli oba velkými pány svých lidů, avšak musili teprve připravit půdu pro to, aby mohl nastat mír. Tak se v létě roku 172 objevil Břetimír mezi svými, jež již ho považovali za mrtvého a připadl mu těžký úkol. Odmítl pronásledovat elfy a místo toho se snažil udržovat právo na hranicích mezi nimi a osadníky. Tak sice proti němu začalo mnoho lidí reptat, avšak po letech bojů klid který přinesl, muže lákal a získal podporu mnoha rozumných. A také jej následovali příznivci jeho otce, jehož král kdysi nechal popravit. Rovněž Janíta zakázala pronásledování těch, jež se zlým úmyslem nevkročí do hvozdu. Sama pak pozvala některé z Břetimírových příznivců, aby se usídlili v okolí Jistry.

Když dozvěděl se Vratimír, jak si vede Břetimír na jihu, povolal jej do Parthu na sněm. Tam mu vytkl přátelství s elfy, a chtěl jej zbavit všech jeho práv. Však Břetislava podpořili někteří vladykové pro něž již válka byla těžkým bříměm a Břetimír byl přece jen mocný muž. Když král trval na jeho poslušnosti, vzdal se všech lén jenž mu byly uděleny a s mnohými lidmi odešel na jih. Tam s Janítou, již pojal za ženu, obnovil Jistru a roku 173 vyhlásil království Rhod (Rech ve staroelfštině), jež hraničilo se zeměmi, které měl ve svém držení Parth. Do této společné země lidí i elfů pak přicházeli mnozí z obou ras, kteří dokázali odložit nenávist a vystavěli silnou říši.

Král Vratimír prohlásil Břetimíra za zrádce a hned dalším rokem vedl proti němu válečnou výpravu, ale pověst Břetimíra a Janíty jako těch, kteří přináší mír zkoušené zemi již nemohl vyvrátit. Vladykové krále na této výpravě nepodpořili a spojené lidsko-elfské vojsko ho snadno zahnalo k ústupu.

Tak vznikla a upevnila se říše Rhod. Válka trvala pak ještě po tři roky, když se Vratimír pokusil naposledy bezvýsledně dobýt Minas, nakonec však ztratila smysl. Rod elfů se v mnohém zmenšil a ve Středu jako poslední netdotčená část země zůstal "malý" Galendor. Pro lidi zůstalo mnoho místa, kde mohli zakládat nové osídlení. Nakonec byl uzavřen mír v němž byly potvrzeny hranice mezi Parthem, Galendorem a Rhodem a králové se navzájem uznali. Parth tak zůstal nejmocnější, ale zdaleka ne jedinou silou ve Středu. Nastalo dlouhé období klidu, kdy byly stavěny nová města. V Rhodu především vyrostla do více než původní velikosti, ne však krásy, Jistra, dále pak Scarnbir a převážně elfí Zcarnost. V Parthu byly až do doby krále Kerlicha založen Harc na místě starého Harmonia, Pada na trpasličí stezce pod Koňskou horou, rozšířil se Koonlín, po nalezení stříbra rychle vyrostla do velikosti i krásy Hora, pod tvrzí Numberg vzniklo poměrně velké město, do měst vzrostli staré osady Pilsin, Ustec na Labuni a další města na západě a jihu. Mír ve Středu vydržel až do roku 446, kdy byl Střed od jihu napaden temnými lidmi a samotné rozdělení na 3 království pak i přes vznik Dorwinionu a Avénie do dnešních časů. Jako památka na války zůstává rod temných elfů (vesměs původně z okolí Harmonia), jež za domov přijal divoký hvozd a nenávidí vše živé - lidi i elfy, kteří je přijali za spojence. Tito elfové jsou nepočetní, však spolu s dalším nebezpečím způsobují, že do těchto končin se neodvažuje nikdo, kdo tam nemusí a jen na několika místech došlo k osídlení a vykácení částí hvozdu.