Víra v Jednoho Boha

Podle zápisků na univerzitě.

Postupně se rozšířila ze západu do oblasti středu už asi před 300-500 lety. Je centrální (a jedinou uznávanou v některých zemích) vírou ve všech lidských zemích Středu. Věřící jsou mírně agresivní vůči jiným náboženstvím (ovšem záleží spíše na dané povaze člověka, berou totiž obracení na víru jako poslání). Náboženství obecně uznává kladné ideály. No, nebudu to dlouze rozvádět, má obraz v křesťanství ve středověku. Církev jednoho boha je dobře organizovaná, jaksi "nadnárodní" a relativně nezávislá. Kupodivu jednou z jejích největších předností a trumfem nad ostatními náboženstvími je její veliká flexibilita s jakou vysvětluje písmo podle společenských potřeb. Díky tomuto ji podporuje mnoho panovníků a některým snad i trochu přerostla přes hlavu. Ve Středu je jedním z nejortodoxnějších míst Dorwinion, kde působí církev dlouho a jiná náboženství jsou tam v podstatě nepřípustná. Církev zde má velikou moc a veliké majetky patří Opatskému klášteru i farním kostelům. Na Welathyském panství je pak církevní zákon roven světskému, či mu je snad nadřazen. V Dorwinionu, zemích které k němu dříve náleželi (jako Orlicko, Trojzemí) a Avénii, v Parhu jen částečně, skutečně existují církevní zákony a svatá Inkvizice. Ta má bojovat s temnými mocnostmi a chránit věřící. Ovšem za temné mocnosti jsou občas považováni i jiní bohové a mocnosti a často je důležitější než původní záměr inkvizice, majetkový prospěch a moc. Zvláště v Harci a Padě proběhlo nemálo takovýchto procesů. Také zde a na půdě Opatského kláštera došlo k řadě činům odporující základní víře. Některé události byli pak kritizovány i samotnými členy církve. Zejména z Welathysu, kde sice nejsou honosné kostely, ale zato tamní pastýři vedou skutečný asketický život.

Nejinak je to v okolních zemích, kde ovšem církev nemá až tak velkou moc a snad se zdá skromnější a příkladnější. V Parthu pak jsou uvnitř církve prováděny velké spory a třenice o další cestu. Na arcibiskupský stolec byl nakonec prosazen příslušník umírěnější větve požadující plnění původních záměrů církve a ne mamon po bohatství, sám však potřebuje k prosazení svých záměrů moc a se zjevnou nepodporou některých kruhů (zejména Sávského kláštera a několika biskupů) zde uvolnění postupuje jen pomalu kupředu. Místy je však vidět toleranci a touhu po vědění, zejména na fakultě theologické.

Nyní k struktuře církve. Po svatém otci na západě má téměř veškeré pravomoci nad církví ve Středu arcibiskup v Parthu. I řády zde působící jsou mu v mnohém povinováni a nemají úplnou samostatnost. Pod arcibiskupským kloboukem stojí jednotliví biskupové, tedy harcský, horský, ustecký a pilzinský. Existují i samostatná arcijáhenství v Usczeni, Cuniji, Jistře a další. Diecéze dělí se pak na farnosti. Relativně samostatné jsou řády, mají své velmistry a opaty, ovšem i ti musejí dbát slov arcibiskupů a s biskupy dobře vycházet. Řehole dělí se především na staré působící zde delší dobu (vlastnící i slovutné nejstarší kláštery - Sávský a Opatský) a nové, či reformované. Staré řády jsou velmi konzervativní, rádi působí okázalostí a rádi se pouští do složitých bojů o moc a majetek, což je jim vytýkáno. Moc předních opatů odpovídá moci biskupů a předních šlechticů, jejich statky jsou snad ještě rozlehlejší. Řády vlastní velké poklady, a to jak zlaté a zdobené insignie, tak mnoho ostatků svatých víry. Reformované řády se oproti tomu snaží o naplnění původního poslání církve, objevují se zde v posledních padesáti letech a působí hlavně přímo ve městě Parthu, kde se jim snad podařilo získat převahu nad starými. Dělí se podle přístupu ke vzdělání, z nichž jedni ho zatracují a jiní vyzvedávají. Poslední tito, snad méně početní, avšak významnější pak dobře spolupracují s univerzitou v Parthu. Společné pro reformované řády je jejich odpor proti přílišnému bohatství církve a její mocenské aspirace a angažovanost ve světských otázkách.

Změny po letech 1021 - 1022

Po událostech, které se odehrály především v Dorwinionu nastává velká změna v těchto krajinách. Zdá se, že církev je ochotná vzdát se své jedinečnosti za podporu koruny a nadálou převahu a moc v zemích Středu. Pravda je, že poté, co se především elfové zapojili do dění a do civilizovaného Středu se postupně připojují i oblasti dosud neznámé, či nové, by ortodoxní a agresivní dosavadní církevní styl nemohl bez velkých konfliktů dále pokračovat. A dorwinionská církev neměla dost sil a podpory, především z Parthu, kde dosud nebylo jasné jakým směrem bude církev svatá pokračovat, aby zlomila cizí náboženství. Musela se je tedy postupně naučit tolerovat a s obdivuhodnou flexibilitou, která jí umožnila udržet si primát, se tak stalo. Objevili se nové tváře se smířlivým postojem. Zejména z reformovaných řádů. A stalo se, že přední mezi nimi moudrostí i sílou víry, Vojtěch, se dostal díky královské podpoře do čela církve zdejší. Brzy se i zástupci tradicionalistického proudu zřekli některých dogmat, aby mohli udržet své postavení a snad získat lepší. Signál z nového Kralowstvi Strzedu pak dospěl i do Parthu, kde pomohl opět zastáncům reformace. Zvláště poté, co velké změny udály se i ve správě církevní a Vojtěch jmenován byl arcibiskupem v Harci a nové 4 biskupství vznikly v Kralowstvi Strzedu, pro každou zemi jedno. Z ortodoxního centra církve se tedy postupně stává jedno z míst reformace a tolerance. Tradicionalisté se udržují zejména mezi starými řády podobně jako v Parthu a snad i Welathys je možno považovat za tradicinonalisticé místo, přestože jako jinde, zde musí platit všechny nové zákony království.